PROUZA

Půl milionu zaměstnanců přejde na živnostenský list a stát přijde o 120 miliard korun. Vyšší platy automaticky nastartují ekonomiku. A bez silných odborů se Česko neobejde. Tomáš Prouza si pozval ekonoma Aleše Roda, aby společně rozebrali tři oblíbené argumenty odborového předáka Josefa Středuly. Co z nich skutečně vyplývá a proč jsou to jen dobře vyprávěné pohádky?

Josef Středula stojí v čele největší odborové centrály už dvanáct let. Umí skvěle vystupovat, přesvědčivě mluvit a získávat mediální pozornost. Jenže jak obstojí jeho oblíbené tvrzení při střetu s ekonomickými fakty?

Tomáš Prouza a ekonom Aleš Rod, ředitel Centra ekonomických a tržních analýz a bývalý člen Národní ekonomické rady vlády, se podívali na tři oblíbené proklamace, které jsou velmi silné, mají jen jedinou slabinu. Neodpovídají ekonomické realitě.

První se týká údajné ztráty 120 miliard korun, kterou má státu způsobit přesun půl milionu zaměstnanců na živnostenské listy.

Druhá pohádka slibuje, že stačí zvýšit mzdy a ekonomika začne růst.

A třetí? Představa, že odbory budou navždy nepostradatelné. Prouza s Rodem diskutují o tom, proč musí odborové organizace přestat bojovat včerejší bitvy a začít řešit budoucnost práce, nové technologie, vzdělávání a stárnutí zaměstnanců.

Proč Česko bohatne tak pomalu? Co skutečně brání vyšším mzdám? A budou mít tradiční odbory v moderní ekonomice ještě nějakou roli?

Další díl podcastu Tomáše Prouzy. Pojďme se ptát, proč.

Když Česko v roce 2004 vstupovalo do Evropské unie, byli jsme výrazně bohatší než Poláci. Dnes se situace obrací. Polsko staví dálnice, modernizuje průmysl, přitahuje investice a tamní průměrné mzdy už podle údajů probíraných v podcastu překonaly ty české. Jak se z někdejšího chudšího souseda stala jedna z nejdynamičtějších evropských ekonomik? A proč Česko stále častěji přešlapuje na místě?

Tomáš Prouza si do svého podcastu pozval novináře a komentátora Davida Klimeše. Společně hledají odpověď na to, co Poláci dělají lépe, proč dokážou své plány uskutečňovat a co bychom se od nich měli naučit. Ale také upozorňují na odvrácenou stranu polského úspěchu – rostoucí zadlužení a rizika tamního „turbokapitalismu“.

Diskuse ale není jen oslavou polského úspěchu. Polský ekonomický „turbokapitalismus“ má také své slabiny – rostoucí zadlužení, problémy veřejných služeb nebo rizika spojená s energetikou. Co z polského receptu bychom měli převzít a čemu se naopak vyhnout? Proč se modernizují Katovice, zatímco Ostrava hledá novou perspektivu? A máme ještě šanci Polsko dohnat, nebo se brzy budeme podobně dívat i na Rumunsko?

Sledujte další díl podcastu PROUZA.

Český státní dluh se blíží čtyřem bilionům korun. Na každého obyvatele, včetně novorozenců, připadá přes 360 tisíc korun. Přesto se zdá, že rostoucí zadlužení už téměř nikoho nevzrušuje. Ekonomika roste, stát si stále může půjčovat a politici slibují další výdaje. Jenže podle bývalého ministra financí Miroslava Kalouska si Česko zadělává na problém, jehož řešení bude s každým dalším rokem bolestivější.

„My si teď nepůjčujeme na svůj rozvoj. My si teď půjčujeme na svůj konzum,“ říká Kalousek v rozhovoru s Tomášem Prouzou. Varuje, že největšími oběťmi rostoucího dluhu nemusí být jen budoucí generace, ale také dnešní senioři a sociálně slabší lidé, kteří budou závislí na dostupnosti zdravotní a sociální péče.

Proč se Česko zadlužuje tak rychle? Proč se politici bojí říkat voličům nepříjemnou pravdu? A co by bylo potřeba změnit, abychom se vyhnuli budoucí rozpočtové krizi?

Miroslav Kalousek otevřeně mluví o nutnosti omezit státní výdaje, změnit fungování veřejných služeb, přehodnotit financování zdravotnictví a nakonec možná i zvýšit některé daně. Vysvětluje také, proč podle něj z dluhů nemůžeme jednoduše vyrůst a proč bude odkládání nepopulárních rozhodnutí znamenat ještě tvrdší zásahy v budoucnu.

Dokážeme dát veřejné finance do pořádku dřív, než nás k tomu donutí krize? A najde se politik, který bude mít odvahu říct voličům, že něco musí skončit? A proč stále utrácíme víc a víc.

O tom je další díl podcastu Tomáše Prouzy.

Senátní volby znovu otevřely otázku, kterou si možná klademe příliš málo. K čemu vlastně potřebujeme Senát? Má být pojistkou demokracie, druhou Poslaneckou sněmovnou, nebo institucí, která opravuje chyby zákonodárců?

Tomáš Prouza na konkrétním příkladu zákona o elektronické evidenci tržeb ukazuje, proč je role Senátu důležitá, ale také jak snadno mohou politická gesta zničit dobré úmysly.

Senátoři měli v rukou dvě rozumné úpravy zákona o EET. Chtěli ulevit drobným zemědělcům prodávajícím vlastní produkci a odstranit nelogická omezení zaměstnaneckých zdravotních benefitů. Jenže k těmto návrhům přidali další změny, které zasahovaly do samotného principu EET. Výsledek? Sněmovna odmítla celý balík a neprošlo vůbec nic.

Proč někdy snaha vyhrát politický souboj znamená prohru pro občany i podnikatele? Kde končí oprava zákona a začíná politické gesto? A neměl by se úspěch politiků měřit spíše tím, co skutečně prosadí, než počtem lajků na sociálních sítích?

Senát nemá být druhou Sněmovnou. Jeho síla je v tom, že dokáže opravit chyby, odstranit nesmysly a zabránit zbytečné byrokracii. Protože i v politice někdy platí, že méně je více.

Slevy už v Česku nejsou výjimkou, ale normou. Téměř 60 procent potravin a drogerie se prodává v akcích – nejvíc v Evropě. Český zákazník si na ně zvykl natolik, že bez zajímavé cenové nabídky je dnes v řadě kategorií velmi těžké prodávat.

Jak jsme se do téhle situace dostali? Naučili obchodníci Čechy nakupovat ve slevách, nebo jen reagují na to, co zákazníci chtějí? A dá se vůbec vystoupit ze spirály, ve které musí být slevy stále častější a hlubší?

Tomáš Prouza o tom mluví s Karlem Týrou, šéfem NielsenIQ pro Česko, Slovensko a Maďarsko. Probírají, proč jsou Češi mimořádně citliví na cenu, proč jsou kvůli lepší nabídce ochotni měnit obchody, jak během inflační krize posílily privátní značky a proč dnes už zdaleka nejsou jen levnější náhražkou značkového zboží.

A také proč se český spotřebitel začíná cítit ekonomicky lépe, ale pořád neutrácí výrazně víc. Místo toho nakupuje jinak – hledá vyšší kvalitu, lepší hodnotu a stále velmi často také slevu.

V médiích většinou vidíme až hotové rozhodnutí. Na sociálních sítích se pak hádáme, jestli je dobré, nebo špatné. Mě ale zajímá hlavně to, jak vůbec vzniklo. Kdo ho vymyslel, z čeho vycházel a jestli za ním byla fakta, nebo jen pocit, že by to tak nějak mělo být.

V Prouzovi budeme rozebírat věci, které nám každý den lezou do života — ceny potravin, práci, byrokracii, veřejné finance nebo pravidla, podle kterých všichni fungujeme.

Bez pohádek a bez čísel vycucaných z prstu. Každé číslo bude mít zdroj. A když půjde o můj odhad, řeknu, že je to odhad.

A hosté? Nechci lidi, kteří se mnou budou ve všem souhlasit. Chci ty, kteří mají názor, umějí si ho obhájit a klidně mě přesvědčí, že se mýlím.

Méně hledání viníků. Víc hledání příčin. A hlavně jedna jednoduchá otázka: proč?

Ministr kultury Oto Klempíř přišel s nápadem na vstupy zdarma na státní památky. Na první pohled sympatické. Jenže když se podíváte o krok dál, začne být problém vidět docela rychle.

Stát si totiž zaplatí výpadek vstupného sám sobě. Soukromé, obecní nebo církevní památky nic takového nedostanou. Přitom je dost pravděpodobné, že část lidí místo návštěvy nestátního zámku nebo hradu jednoduše zamíří tam, kde mají vstup zdarma.

A právě to je na celé věci nejzajímavější. Motoristé mluvili o volném trhu, malém státu, odpovědných veřejných financích a profesionalitě. Tady ale stát zasahuje do trhu, utrácí další peníze a podle všeho bez pořádné analýzy dopadů a bez předchozí debaty s těmi, kterých se změna nejvíc dotkne.

V komentáři vysvětluju, proč mi nejde ani tak o několik milionů korun za vstupné zdarma, ale o způsob, jakým podobná rozhodnutí vznikají. Nejdřív líbivý nápad, až potom otázka, co vlastně způsobí.