
Ženy, seberte odvahu ve světě / Holky z Kostela
Shownotes
(Záznam z Konference pro ženy 2025)Holky z Kostela je podcast, který v roce 2024 založily čtyři holky/ženy z Kostela Jinak: Babu Procházková, Tereza Střelcová, Marie Ehlers a Ludmila Andršová. Zdálo se jim, že jim samotným chybí český křesťanský podcast, kde si ženy povídají o každodenních situacích, kterým dává evangelium jiný rozměr. Společně se pak ocitly v situaci, kdy se Bůh postaral o spoustu okolností a dal jim tak prostor začít takový podcast tvořit. Tři z holek mají zkušenost s vedením žen v církvi a všechny na Kostele jinak v Šumperku i v Olomouci aktivně slouží.
Tento transkript připravilo AI a může obsahovat nepřesnosti.
Obsah kázání- 0:00 Úvod a představení moderátorek Babu vítá na prvním živém podcastu Holky z Kostela, představuje kolegyně a téma odvahy ve světě. 1:03 Proč sbírat odvahu dnes Holky mluví o tlaku ke konformitě, o lžích, komfortu a o strachu ze tmy. 3:49 Je nebezpečné být křesťanem? Sdílejí strach ze ztrapnění, ze ztráty klientů a obavy o děti. Řeč je i o toleranci ke křesťanům. 7:01 Proč nezůstat v tichosti Na otázku, proč víru nežít nenápadně, odpovídají Velkým posláním a Římanům 10,14. 9:51 Zkušenosti se sdílením evangelia Modlitba u vánoční večeře s nevěřící rodinou a nevěřící kamarádka, která čeká, že jí křesťan evangelium řekne. 12:51 Co pomáhá vzít odvahu Pomáhá Písmo, modlitba a společenství, představa věčnosti, smíření s trapností a přiznávání slabostí. 20:02 Co je na podcastu lehké a těžké Holky mluví o odezvě, kritice, tlaku na dokonalost a o otázce šéfa v kanceláři. 29:20 Odvaha v každodenním životě Petr kráčí po vodě (Matouš 14), modlitba za příležitosti a sdílení všude, kde jsou lidé. 35:06 Týmová práce a společné sdílení Příklad Verči a Monči: nesoupeřit, jít spolu a učit se sdílet od druhých. 38:56 Jak nebýt ustrašená křesťanka Závěrečné rady: modlitba, Slovo, společenství, biografie misionářů a svoboda sebezapomnění. Následuje poděkování.
0:00 Já vás vítám z dnešního prvního, historicky prvního podcastu Holky z Kostela LIVE. …podcastu Holky z Kostela LIVE. Snad neposledního. Možná osvědčený. Možná posledního, ano. To se pozná. My teď potřebujeme zkontrolovat, jestli fungují všechny mikrofony. Takže s kým tu dneska jsem? „Já jsem Babu, čus.“ „Terka.“ „Tady Maruška.“ „A Alída.“ Téma, který dnes máme, je téma spojený s tématem celé dnešní konference. Měli jsme „Seberte odvahu v rodině“, „Seberte odvahu v církvi“, pak jsme semináře na to navazovali, teďka bude „Seberte odvahu ve světě“. A myslím si, že ten důvod se vytříbí pak postupně, proč jsem zvolila tuto partu na to, aby nám o tom vyprávěly, a proč si myslím, že to dělají dobře. „Je to jako divný to říkat?“ „Myslím si, že to dělám dobře.“ Tak ne, myslím, že ony to dělají dobře.
1:03 Proč sbírat odvahu dnes1:03 Já se zeptám na začátku hned na jednoduchou otázku, kterou… Budu říkat otázky, co by vás taky napadly. Proč si myslíte, že je vůbec třeba sbírat odvahu v dnešním světě? Teďka nechám, že vystřihnou to ticho. „Ne, hlavně můžeš říct, co jsi říkala.“ „Ne, já jsem poslouchala Marušku na začátku. Uvidíme.“ „Teď se to ukáže, jestli ses dobře zeptala.“ Já jsem chtěla říct to, že mi dává klid to, že sedíme tak, jak sedíme u stolečku, když nahráváme podcast. Že v tom mám trošku takovou safety blanket. Babu potřebuje safety blanket, protože jsem jí zakázala kafe. Na 45 minut. Takže uvidíme. No ale že nemůžeme vystřihnout to ticho, než někdo začne odpovídat. Že často se zeptáme na otázku, chvilku je ticho, pak se zasmějeme a pak někdo začne mluvit, a to vystřihnem. Myslím si, že je důležité sbírat odvahu v dnešním světě, protože svět nás tlačí ke konformitě, že nás tlačí, ať se podřídíme tomu, jak svět dělá věci, dělá věci, a chce odvahu je dělat jinak.
2:10 Já si myslím, že je to důležité, protože čelíme na… různých pseudopravd, nebo spíše lží, protože nátlak očekávání od lidí je strašně velký ve světě, a myslím si, že nás to může často převálcovat. A tak je potřeba fakt vzít odvahu a sdílet tu pravdu, kterou my věříme, že Ježíš je. A taky protože jsme zvyklí žít v komfortu, ať už materiálním, nebo právě jako všeobecným, tak proto je potřeba vzít odvahu a tady tomu čelit. Už to řekly všechny. Já vám můžu říct, co se mi líbilo, co říkala Maruška. Pokud posloucháte jen tento podcast, poslechněte si prosím Maruščino slovo, najdete ho na Spotify. Tak, jdeme. Já do toho budu dělat takový to „mmm“. Přitom to není dobrý na podcast, takže se to odnaučujeme.
3:05 Ale já vám něco řeknu. Já se i dnes bojím jít v noci na záchod, když je tma. Už jsem velká. A je to jako věc, která… v hlavě i v srdci. To, jak jsi říkala, že temnota se nemusí měnit, nebo temnota se nemění, ale přítomnost se mění. A myslím si, že jak i holky říkaly, vzít odvahu, vzít odvahu. A že to znamená to, co zaznělo pak i v Amyině slově, že to znamená vědět, s kým tam jsem, že jsem tam s Ježíšem a jeho milost nám dává to bezpečí. A i když dnes večer půjdu na záchod, tak si to vzpomenu. Někdy budím Bašku, ale musím vám říct, tak není to úplně, není natřený.
3:49 Je nebezpečné být křesťanem?3:49 Máte nějakou zkušenost s tím, že je až nebezpečný být v České republice křesťanem? Protože třeba mně se trochu zdá, že si řekneme: „No ale tak, nic nám nehrozí, že? Maximálně se nám někdo zasměje,“ nebo tak. Ale řekněte, jaká je vaše zkušenost? Já si myslím, že pokud jde o ohrožení života, tak přímo jako v Česku ne, doufám. „Zatím?“ Ale pokud jde o ohrožení našich modelů, tak ano. „Jakých tedy? Buď konkrétní.“ „Já nevím, jestli na to máme úplně čas všechny.“ „My ti rádi dáme prostor.“ Já hodně řeším, nebo dřív jsem řešila hodně to, že se prostě ztrapním před lidma. Že možná i tím, že působím víc na sociálních sítích, kde je to i součást nějaké mojí práce, tak se bojím, že třeba ztratím followers, ztratím klienty, které já získávám přes sociální sítě, nebo možná nějaké společenské postavení, uznání. Tak to jsou věci, které mi Pán Bůh pomáhá překonávat. A no, jak to máte vy?
5:01 To se třeba dřív stávalo, ještě předtím, než jsem měla děti, a nevím, že lidi si mysleli, že jsem blázen nebo Jesus freak a tak. A to bylo těžké. Ale třeba poslední dobou prožívám to, že se teď bojím víc o své děti. Vím, že když já s manželem budeme žít svoji víru a budeme mluvit o své víře, a nevím, paní učitelky ve školce to zjistí, tak potom třeba se na naše děti budou dívat divně. Takže teď vlastně prožívám to ještě jako, že to má další dosah, a to jsou moje děti. Takový vyznání: jednou měl přinést knížku do školy a říkal: „Tak já přinesu svoji Bibli.“ A první, co ve mně bylo, takové: „Oh, jako, jdi do toho.“ A úplně jsem potom děsně říkala: „Tyjo, tak neřeknu mu, ať přinese Kubu Kubikulu nebo něco?“ Takže zažívám to vlastně teďka ještě druhotně přesně a trochu mě to jako víc bolí, protože se o ně bojím trochu víc než o sebe.
6:14 To mi třeba přijde zajímavé, že jak v dnešním světě je hrozně velký důraz na toleranci, že musíme být ke všem tolerantní a ke všemu tolerantní, a ke křesťanským hodnotám a názorům nikdo není tolerantní. „To je pravda.“ Že vlastně se potom bojíš i o svoje děti, že budou prostě ve školce nebo ve škole šikanovaný a nevím co všechno kvůli tomu, a že na to se úplně ta tolerance nevztahuje. Protože v podstatě, myslím si, že to je tím, že křesťanství je považované za netolerantní náboženství, takže vlastně potom k našim hodnotám často lidi nejsou tolerantní, protože říkáme, že máme jednu pravdu. A to není jako teďka in, že jo? A o tom jsme právě už dneska slyšeli. Takže to je zajímavý poznatek.
7:01 Proč nezůstat v tichosti7:01 Teda jo, takže máme strach, dobrý. A tak si říkám: Proč není teda lepší v tichosti, nenápadně dožít život? Jo, já už vím, že jsem zachráněna. Já už jsem… jednou už jsem skoro umřela a říkala jsem si: „Já jdu fakt za Bohem,“ jo. To bylo povzbuzující vlastně. Jsem věděla: „Tyjo, já tomu fakt věřím, vím, že jdu za Bohem.“ A proč s tím dál furt někoho otravovat? Proč prostě neumřeme a nejdem za Bohem? Co si o tom myslíte? Já bych chtěla možná říct, že pravda je, že my budeme vždycky někoho štvát, ať už to bude naší… naší vírou, nebo to bude něčím jiným. A tak si říkám, ať už to je aspoň… ať už to je aspoň… ať to stojí za to prostě. Takže…
7:43 Já bych jako skoro… Kdyby za mnou… a myslel to vážně, takže to teď neříkám jako tobě. Ale skoro bych na to jako řekla: „Tak to zkus a uvidíš, co na to Bůh.“ Jako co na to řekne tvoje svědomí, když jako tohle začneš dělat. Protože velký povolání v Bibli, jako přikázání, co nám dal Ježíš: „Proto jděte, získávejte učedníky ze všech národů,“ to není jako volitelná věc. To Ježíš neřekl: „A když zrovna budete v takovém mentálním nastavení a budete mít kolem sebe tolerantní skupinku lidí, co už jsou dostatečně ezo na to, že jsou schopní přijmout, že vy jste ezo tímhle divným způsobem, tak potom jim možná řekněte o mně.“
8:27 On řekl: „Prostě jděte.“ A řekl to… navazuje to na tu část, kterou začal on teda, Ježíš, to řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi, proto jděte.“ A to mi přijde krásný, že tam máme zároveň to ujištění o tom, že Ježíš má moc a skrze to, co my říkáme, může měnit. Může měnit srdce, může měnit svět. A jestli tohle není dostatečná motivace pro křesťanku překonat nějaký krátkodobý nepohodlí, nějaký strach z těch věcí, které díky Bohu v našem kontextu nejsou tak strašně děsivý, tak už nevím, co by mohlo být.
9:02 Já souhlasím, že ta odpověď jde zpátky k Bibli, že jsme volány, vyzývány, to není jako by: „Jestli chceš, tak můžeš.“ Třeba Římanům 10,14, kdy tam je vlastně takový to, jak lidé mohou uvěřit. Uvěří tak, že uslyší, a to znamená, že jim někdo o tom řekne. Takže pro každou z nás, která tady dneska jsme, to, že jsme věřící, tak to Pán mluví k nám. Že někdo musí jít a musíme to žít, ale musíme to i mluvit. Aby to uslyšeli, aby uvěřili. A ty ses ptala, jestli to není lepší, jako v tichosti, nevím, tak to nenápadně dožít život, tak říkám, že to ano, je pohodlnější, ale ne lepší. A náš život nemá být jenom o nás, o našich tužbách a pohodlnosti, ale hlavně o Ježíši.
9:51 Zkušenosti se sdílením evangelia9:51 A já bych chtěla říct k tomu, že často můžeme strašně moc trápit tím, když se připravujeme klidně na to, že půjdeme někomu říct o Bohu.
10:01 A já mám prostě takovou zkušenost z toho, kdy jsem minulý Vánoce připravovala večeři pro naši rodinu i širší rodinu a vymyslela jsem to, že jsem se chtěla nahlas modlit a sdílet při tom evangelium. A strašně jsem týdny o tom přemýšlela, modlila jsem, měla jsem strašnou úzkost, strach, když jsem se jako modlila především. Jsou všichni nevěřící, takže jsem se jako modlila nahlas, překonala jsem se, díky ale Bohu, ten mi dal sílu. Tak vlastně najednou neproběhlo to úplně podle mého očekávání, oni úplně jako nebyli z toho nadšení. Nicméně chci říct, že ta následná radost z toho, že Pán Bůh mi dal tu sílu a že jsem, jakože před Bohem stojím s tím, že jsem jako mohla sdílet, i když to bylo těžké, z toho následně překonala celý ten strach a celý ty obavy. A bylo to mnohonásobně jako vyšší, jako větší než ten velkej strach, co tomu předcházelo.
11:05 No a mě právě, když se na to pak podíváš jako z druhé strany, těch lidí, co jsou nevěřící, jo. Já nevím, jak moc se pohybujete mezi nevěřícíma. Já se pohybuju většinově mezi nevěřícíma. V práci, vlastně úplně všude. Kromě tady na kostele. A mám kolem sebe hodně nevěřících lidí. A to mi přijde taková zajímavá anekdota z mýho života. Mám jednu nevěřící kamarádku, která, my jsme se kamarádili už předtím, než jsem uvěřila, a kamarádíme se doteď hodně. A ona slyšela evangelium hodněkrát. A nikdy neříkala, že by jako uvěřila, nikdy netvrdila, že je křesťanka. Vždycky říkala: „Tomuhle nevěřím.“ Ale vlastně z jejího pohledu, protože se dlouho kamarádíme, takže ona zná moje názory. Nemyslím si, že poslouchá náš podcast, ale ví, co si myslím. Zná moje názory a ví, že já věřím tomu, že pokud neuvěří, tak nebude na věčnosti s Bohem. Ví, že já věřím tomu, že to nejvíc, co bych jí mohla předat, je evangelium a Ježíš.
12:13 Ví, že i když ona tomu nevěří, myslí, že věřím kravinám v podstatě, tak ví, že tohle je moje přesvědčení, a ji hrozně uráží, když s ní nějaký křesťan nesdílej evangelium. Protože ona tohle ví a vlastně to bere tak, že když ty seš křesťan a věříš tomu, že já půjdu do pekla a bude to hrozný pro mě na věčnosti, a říkáš, že jsi můj kamarád, a neříkáš mi evangelium, tak ji to vlastně uráží. A jednou mi to právě řekla, že je ráda, že já s ní mluvím otevřeně o věcech i o svých názorech, protože to vlastně bere tak, že ji mám ráda. Že i když nesouhlasí a vlastně už to nechce moc slyšet, už to slyšela hodněkrát, tak ví, že ji mám ráda, protože jí to řeknu. A možná je to dobrý pohled, nad kterým se zamyslet. Že máte nevěřící lidi kolem sebe, tak kdyby tohle věděli, že tomuhle vy věříte, tohle je vaše přesvědčení, tak co by si mysleli o tom, že jim neříkáte evangelium?
12:51 Co pomáhá vzít odvahu12:51 (automatický strojový přepis nerozuměl) vím, že to bude dobrý, ale co mi nebo vám v tom pomáhá? Ideálně i třeba, co vám pomáhá skrze Písmo, protože my věříme, že je živý, anebo jak vám pomáhají další lidi v tom, abyste možná vzali odvahu, i když máte strach.
13:20 Mně v tom pomáhá Písmo, pomáhají mi verše, překvápko. Jako třeba Druhá Timoteovi 1,7: „Nedal ducha bázlivosti, ale ducha síly, lásky a odvahy.“ Takže první takový to jako připomeňme si to. Potom jít do modlitby, nebo třeba i s kamarádkou se za to modlit, napsat holkám na skupinku: „Hele, mám na srdci tohodle člověka, můžete se za něho taky modlit?“ Jako nejsem v tom sama, že jo. Celý to společenství touží po lidech, aby poznali Krista. Takže asi takové ty naše tři základní věci: Písmo, modlitba, společenství. V tom, že nejsem v tom sama, a pomoc Ducha Svatýho.
14:06 Co vám, holky, tedy? Souhlasím s Maruškou. U mě je to právě vědět, že se možná maximálně ztrapním, což vlastně není nic oproti Ježíšovu utrpení na kříži, když to je nesrovnatelné. A vlastně vědět, že když se to nepovede, tak Bůh mě i tak má rád a já už nemůžu svou nedokonalostí jeho dílo zkazit, že už to děláme z pozice Kristova vítězství. A vlastně ještě, jak říkala Amy ve vyučování, tak být závodník v tom, že to děláme častěji, že jsme potom zvyklí na neúspěch a na ten nekomfort, co to přináší, že jsme už zvyklí překonávat toto. A čím víc to trénujeme, tím víc jsme právě ten závodník.
14:56 (automatický strojový přepis nerozuměl) dvě představy. Za prvé představa věčnosti, jakože já se budu na tuhle situaci dívat za sto let, až se na ni nebudu dívat těmahle očima, že jo? Tak to je jedna představa. A druhá, co mi pomáhá, je představovat si, že ten člověk, se kterým se zrovna bavím, by mohl tady se mnou chválit Boha jednou. Protože my nikdy… Teďka my máme tady sérii ze Skutků na Kostele Jinak kázání a Vašek v jednom tom kázání říkal, jako mluvil o Pavlovi, že jak uvěřil, prostě jako Saul, jak je ten pronásledovatel křesťanů a jak to je vlastně hustý, že se obrátil. A Vašek říkal taky to: „A máte někoho takového ve svém životě, o kom si to neumíte představit?“ A já mám taky to, jo, tebe, Vašku. Nebo Terezku. Že jako viděla jsem lidi, o kterých jsem si řekla: „Tihle nikdy neuvěří.“ Viděla jsem je, jak přišli k Bohu a uvěřili. A ta připomínka té Boží minulé věrnosti s nadějí pro budoucnost a ta představa, že s tímhle člověkem jednou budu někde chválit Boha na věčnosti, tak to jsou taky představy, které někdy sama sobě vnutím do hlavy, a pak se to dělá líp.
16:08 Lído, jak to máš ty? Já jsem teďka… já mám tady takovou celou myšlenku, ale počkej, tam se mi to zpátky. Jo, já jsem přemýšlela i nad tou trapností. Já nevím, jestli jste si toho všimli, ale když žijete s křesťany, tak najednou zjistíte: „Tyjo, oni si ze sebe umí dělat srandu.“ A pokud ne, tak je problém. A já si myslím, že to hrozně pomáhá postupně se vystavovat trapnosti, protože, já nevím, jestli jste si všimli, já už jsem na to docela zvykla, ale hrozně to, fakt to strašně pomáhá. Jsi mi v tom inspirací. Děkuji. Není zač. A vlastně jsem přemýšlela i teď nad seminářem, který měla Sisa, s tím spojený, že někdy to začne i jenom v tom, že jdeme a oslovíme třeba starší ženu, s kterou se chceme sejít na kafe, a ona se na nás divně podívá a řekne: „A proč?“
17:02 Ale vlastně může to začít i v těch církevních vztazích, protože ano, možná to bude trapný. Jako spousta věcí je trapných, a to mi připomíná to, co říká Terezka, že jo, že lidi si vždycky najdou důvod, proč se smát. A moje maminka je třeba paní učitelka, učí na krásné malé škole. Ona říkala: „Šikana je vždycky a všude. Akorát v menších skupinách si toho dřív všimnete a můžete to dřív řešit.“ To znamená, že ať už donese Jonášek Bibli, anebo donese Kubul, to je taky trošku trapný, Kubul, Kubul. To by bylo ještě novný.
17:40 A uvědomuju si, že to říkám z pozice někoho… já jsem se narodila jako extrovert. A vím, že teďka si řeknete: „No tak jo, tak, Lído, dáte si to na Instagram, tohle.“ Ale já třeba si fakt myslím, že jsem vtipná, a já na Instagramu třeba neumím být vtipná. Nebo spíš srandovní, to je jiná kategorie. Ale vlastně ono to vůbec neznamená, že všichni musíme mít Instagram, neznamená to, že všichni musíme mít, no, TikTok, že jo, ten ještě nemáme furt. Ano, sociální sítě jsou místo, kde spousta lidí je, ale třeba lokální hospoda, tam taky je spousta lidí. Běžte se ztrapnit na stand-up comedy, pokud se na to cítíte. Hoďte tam evangelium. Mně přijde, že v tu chvíli lidi přijímají, když ukážete vaši vlastně nedokonalost, tak si lidi uvědomí: „Tyjo, Pán Bůh, co, má rád i ji?“
18:32 Nebo přiznáte, v čem zklamáváte? Extrémně pro mě teď rodičovství. Rodičovství je jednoduchý na to, že si uvědomíte, že zklamáváte. Ale to, že to přiznáte před někým dalším, ideálně někým, kdo je rodič a nezná Boha, a přiznáte,