Filmový podcast

Představte si císaře, který se vrací z války. Ne jako vítěz, kterého vítá sláva. Spíš jako muž, za kterým zůstaly tisíce mrtvých a který už možná neví, jak se vrátit k ženě, natož na trůn. To nezní jako Sisi, na kterou jsme zvyklí z vánoční televize. Právě proto o ní mluvíme.

Dvanáctého listopadu 2026 vychází na Netflixu třetí a zároveň poslední řada seriálu Císařovna, v originále Die Kaiserin. Šest dílů, německy. Tenhle text nic nehodnotí a nic neprozrazuje nad rámec toho, co Netflix sám oznámil: řadu ještě nemáme zhlédnutou. Zajímá nás něco jiného. Známý je spíš mýtus než žena. Unese tenhle závěr příběh císařovny Alžběty, aniž by z něj zůstal jen milostný trojúhelník?

Fakta v kostce

* Seriál: Císařovna, v originále Die Kaiserin.

* Třetí řada: zároveň poslední, šest dílů, německy, na Netflixu od 12. listopadu 2026.

* Hlavní role: Devrim Lingnau jako Alžběta, Philip Froissant jako císař František Josef (v seriálu Franz), Dejan Bućin jako hrabě Andrássy.

* Natáčení: Bavorsko, Česko a Španělsko. Podle České filmové komise se u nás točilo od září 2025 do začátku roku 2026, mimo jiné na Sychrově, Konopišti, v Kutné Hoře a v pražské Loretě.

* Dosavadní ohlas: první řada vyšla v září 2022 a o rok později dostala Mezinárodní cenu Emmy za nejlepší dramatický seriál. Podle Netflixu zůstala pět týdnů v celosvětové desítce neanglických pořadů. Druhá řada přišla v listopadu 2024 a podle stejného zdroje se dostala do desítky v 84 zemích.

Co Netflix slibuje

Oficiální synopse začíná po sardinské válce. František Josef se vrací jako traumatizovaný muž. Tíží ho vina za vojáky, kteří na bojišti zemřeli. Alžběta se mu snaží stát po boku. Bojuje o manželství i o to, co by podle ní bylo správné pro říši. Podle synopse marně: manželova nevěra, odpor dvora a její zdraví ji donutí odjet z Vídně na vzdálený ostrov.

Právě tam potká hraběte Andrássyho. Seriál ho představuje jako vůdce maďarské revoluce a jejich setkání má hned od začátku silnou intelektuální i fyzickou přitažlivost. Tím už je trojúhelník na stole. A to není jediná linie. Františkův bratr Maximilián odjíždí se ženou nastoupit na trůn v Mexiku. Na dvoře zůstává arcivévodkyně Žofie. Je to hodně děje na šest dílů.

Česká stopa

Česká stopa přitom není jen věta v tiskové zprávě. Natáčelo se v Bavorsku, v Česku i ve Španělsku. Podle České filmové komise se u nás točilo od září 2025 do začátku roku 2026. Mezi ověřenými lokacemi jsou zámek Sychrov, Konopiště, Kutná Hora a pražská Loreta. V seriálu ale nehrají samy sebe. Když uvidíte Vídeň, můžete se dívat třeba na Sychrov. To je důvod dívat se pozorněji. Sama o sobě tahle stopa ještě neříká, jestli je závěr dobrý.

Dosah ještě není kvalita

První řada měla dosah i ceny. Druhá řada dosah ještě rozšířila. To jsou tvrdá čísla sledovanosti, ne důkaz, že posledních šest dílů unese víc než románek. Dosah ještě není totéž co kvalita. A protože tuhle řadu ještě neznáme, o závěru nemluvíme jako o verdiktu. Spíš jako o otázce, se kterou se do těch šesti dílů dá vstoupit.

Tři obrazy Sisi

U Sisi je ta otázka ostřejší. Už dávno není jen historickou postavou a v kultuře vedle sebe stojí nejméně tři její obrazy.

Ten první je jasný: Romy Schneider a trilogie Ernsta Marischky z let 1955 až 1957. Pohádka o mladé dívce, která se stane císařovnou. Ten obraz pořád drží. Proti němu stojí film Korzet, v originále Corsage, z roku 2022. Režírovala ho Marie Kreutzer a Alžbětu hraje Vicky Krieps. Je jí čtyřicet a už nechce být jen krásným portrétem.

Císařovna je někde mezi tím. Je to mladší Alžběta než v Korzetu a má víc konfliktu než filmy z padesátých let. Pořád je to ale výpravné drama. U závěru proto půjde i o to, ke které tradici se přikloní.

Co je historie a co volba autorů

Ta válka byla skutečná. V roce 1859 Rakousko bojovalo proti Sardinskému království a Francii, prohrálo u Magenty a u Solferina a přišlo o Lombardii.

Historicky Alžběta dvůr kvůli zdraví opravdu opustila. Zimu na přelomu let 1860 a 1861 strávila na Madeiře, později několik měsíců na Korfu. Oficiální synopse mluví jen o vzdáleném ostrově: ostrov proto nejmenujeme, řadu jsme ještě neviděli.

Gyula Andrássy byl skutečný uherský politik a později první uherský ministerský předseda po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Alžběta maďarskou věc podporovala a měli blízký vztah. Milostná aféra se často dosazuje, ale seriózní historické výklady ji považují za málo pravděpodobnou. Náhodné setkání a okamžitá fyzická přitažlivost je tedy autorská volba.

Maximiliánova cesta do Mexika se také stala, jen o několik let později. Seriál čas zahušťuje. To samo o sobě ještě nemusí vadit.

Námitka: není trochu nefér chtít po výpravném dramatu dějepis?

Tady je fér se zastavit. Spousta lidí si takový seriál pustí kvůli vztahům a kostýmům, ne kvůli datům. Zábava nemusí kopírovat kalendář. Potíž začíná teprve ve chvíli, kdy se z dějin stane kulisa pro románek, který by se mohl odehrát v jakémkoli paláci.

A stejně tu řadu ještě neznáme. Není brzy soudit něco, co vychází teprve dnes? Nesoudíme. Pojmenováváme zadání, které už dává oficiální synopse. Otázka je, s čím do toho sledování vstoupíme.

Kterou Sisi tahle doba potřebuje?

Každá doba si vymýšlí tu Sisi, kterou zrovna potřebuje. Padesátá léta potřebovala pohádkovou císařovnu. Korzet potřeboval ženu, která odmítá být pomníkem. Jestli tahle poslední řada potřebuje k tomu, aby byla Alžběta znovu zajímavá, hlavně nového muže, z pohádky jsme neodešli. Jen jsme ztlumili světla.

Je to ostré? Třeba. Hrabě v příběhu může být právě proto, aby se Alžběta mohla rozhodnout, kým chce být. Proto má smysl se dívat s tou otázkou, ne s hotovou odpovědí.

Šest dílů je od 12. listopadu na Netflixu, v německém originále, česky pod názvem Císařovna. Až se na ně podíváte, napište nám, jestli závěr unesl víc než trojúhelník. A prosím bez spoilerů pro ostatní.

Celý rozhovor Robynsona a Sáry si můžete poslechnout v podcastu Filmopis.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Téměř tři hodiny s Elizabeth Holmes nezní jako samozřejmý recept na filmový hit. Uvidíš všechno přesto přitahuje publikum do kin. V novém Filmopisu se ptáme, co si vlastně kupujeme spolu se vstupenkou — a jestli úspěch jednoho dokumentu může změnit něco víc.

Elizabeth Holmes pozve filmaře k sobě domů čtyřiatřicet dní před nástupem do vězení. Slíbí jim přístup do svého života. Za kamerou stojí Nathan Fielder a Lance Oppenheim. Už tohle setkání vyvolává otázku: kdo bude určovat, co nakonec uvidíme?

Příběh zakladatelky Theranosu už přitom dostal seriálovou i dokumentární podobu. Proč mu věnovat další večer? A proč zrovna v kině, když máme skutečné zločiny na dosah několika kliknutí?

Uvidíš všechno nabízí zvláštní kombinaci známého případu a nejistoty, kam nás jeho vyprávění zavede. Dokument se potkává s thrillerem a komedií. Fielderovo jméno může vzbuzovat očekávání chvílí, při kterých si člověk není jistý, zda se smát, nebo raději uhnout pohledem. Pro někoho dostatečný důvod koupit lístek. Pro jiného důvod počkat.

Čísla jsou výrazná: podle Box Office Mojo dosáhly severoamerické tržby k 9. listopadu téměř osmdesáti milionů dolarů. Jenže i úspěšný příběh potřebuje nepohodlnou otázku. Co z těch čísel skutečně vyčteme? A kdy už do nich promítáme vlastní přání, aby se dokumenty vrátily na velká plátna?

Robynson se Sárou v novém díle zkoumají také něco, co tabulka tržeb nezachytí: jak film mění přítomnost ostatních. Smích ze sousední řady může scéně dodat nečekaný význam. Šustění popcornu zase připomene, že společný zážitek nemusí být pokaždé výhra. A soustředit se přece umíme i doma.

Je tedy Uvidíš všechno začátkem širší změny, nebo výjimkou, kterou bude těžké zopakovat? Právě kolem toho se náš rozhovor točí.

Pusťte si 23. díl Filmopisu: Uvidíš všechno — dokument, který vyprodává kina. Zhruba deset minut, bez spoilerů. A pokud už jste film viděli, napište nám, co vás do kina přivedlo: téma, tvůrci, nebo něčí doporučení?

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Píše se rok 1949. Japonsko je dva roky po válce a dva roky po tom, co ho Godzilla srazila ještě hlouběji pod nulu. Lidé znovu stavějí domy, vracejí se do práce a zkoušejí žít obyčejný den. Křehký mír. A pak se na obzoru objeví nová hrozba. Oficiální anotace končí větou, která zní spíš jako varování než jako reklama: třetí šance už nebude.

Tak začíná Godzilla Minus Zero, pokračování oscarové Godzilly Minus One. Za kamerou je znovu Takaši Jamazaki. Tenhle text nic neprozradí: vychází jen z oficiální anotace a trailerů – žádný konec, žádné zvraty, ani jméno nové hrozby.

Fakta v kostce

* Film: Godzilla Minus Zero, pokračování Godzilly Minus One.

* Režie: Takaši Jamazaki.

* Česká kina: od čtvrtka 5. listopadu 2026 (podle oficiálního přehledu na Godzilla.com, Cinema City a Kinoboxu).

* USA, pátek 7. listopadu: 14,5 milionu dolarů včetně předpremiér (Deadline a Variety v sobotu upřesnily původních 13,5 milionu; TheWrap uvádí 14,7 milionu). Film běží ve 3 254 severoamerických kinech.

* Víkendový odhad: zhruba 31–32 milionů dolarů. Jde o sobotní odhady, definitivní čísla bývají v pondělí.

* Hodnocení: CinemaScore A (stejně jako Minus One); kritici 90–91 % podle TheWrap a Deadline (jednička 99 %); diváci na Rotten Tomatoes 96 %.

Čísla, která se hýbou pod rukama

Ještě nedávno vypadal výhled skromněji. Čtvrteční předpremiéry v Americe vynesly kolem šesti milionů dolarů a odhady na víkend se točily mezi 25 a 30 miliony. Pak přišel pátek. Deadline večer psal o 13,5 milionu za den, v čemž je započítáno 6,7 milionu z předpremiér, které běžely už od úterý. V sobotu ráno Deadline i Variety číslo zvedly na 14,5 milionu a víkend odhadly zhruba na 32 milionů.

Pokud odhad vydrží, půjde o největší domácí start hraného neanglického filmu v USA. Dosavadní rekord držel čínský Hrdina Čang I-moua z roku 2002 se 17,8 milionu dolarů. Minus Zero by ho tedy skoro zdvojnásobila. Slovo „hraného“ je tu důležité: absolutní rekord mezi neanglickými filmy, animované nevyjímaje, pořád drží Demon Slayer: Infinity Castle, který podle Deadline otevřel na 70,6 milionu.

Nejvíc ale překvapuje jiné číslo. Podle Deadline jde 74 procent víkendových tržeb z IMAXu a dalších prémiových pláten – statistika, jakou prý server ještě neviděl. Pro srovnání: u Odysseia připadlo na prémiové formáty 52 procent otevíracího víkendu.

A ti, kdo už z kina vyšli, ho dál doporučují. PostTrak hlásí 85 procent jednoznačných doporučení a 95 procent kladných reakcí.

Proč Amerika přijala titulky

Amerika není země, kde by se v multiplexech stály fronty na film v cizím jazyce; titulky tam bývají spíš překážka. Proč tedy právě japonská Godzilla?

Náš výklad má dvě části. Zaprvé: tohle není „cizí film“ v artovém slova smyslu. Je to Godzilla, značka, kterou znají dědové, otcové i děti, které vyrostly na hollywoodském Monsterversu. Lidé nejdou na japonské drama, jdou na krále příšer. Teprve v sále zjistí, že král zase mluví japonsky – a že jim to nevadí.

Zadruhé jde o důvěru, kterou si vybudovala jednička. Minus One nebyla jen další příšera, která shazuje budovy. Byla to poválečná tragédie, v níž se shodou okolností objevuje obří ještěr. A získala Oscara za vizuální efekty jako první neanglický film v této kategorii. Amerika tentokrát nešla do kina navzdory titulkům. Šla tam kvůli filmu a titulky brala jako daň, která se vyplatí.

Recept, který se dá zopakovat jen napůl

Minus One ohromila hlavně tím, jak vypadala vzhledem ke své ceně – obvykle se uváděl rozpočet mezi deseti a patnácti miliony dolarů.

Klíč vidíme v tom, že Jamazaki je režisér, scenárista i šéf vizuálních efektů v jedné osobě. Pro Filmmaker Magazine popsal, že záběr vidí už při psaní scénáře: ví, kterou část scény natočí, kterou postaví a kterou dotvoří v počítači. Hollywoodský režisér často čeká, až mu efekty dodá jiná firma. Jamazaki všechno rozhoduje v jedné hlavě. Je to jako stavitel, který si dům sám navrhne, postaví i zařídí, a proto ví, kterou zeď musí vyzdít z cihel a kterou stačí namalovat. Méně odpadu, méně nedorozumění, víc peněz vidět na plátně.

Má to ale háček, a ten je podle nás důležitější než technika. Jednička stála na úžasu: jak tohle mohli natočit za tak málo? U dvojky už úžas není překvapení, ale očekávání. Řemeslo se zopakovat dá – chytré triky i vyprávění o lidech místo o budovách. Pocit zázraku ale patří prvnímu filmu. Druhý musí nabídnout něco jiného: hlubší emoci, nebo větší vizi.

Drží laťku jedničky?

Český pohled nabízí Kinobox, který 7. listopadu zveřejnil recenzi s hodnocením 78 procent. Chválí, že Jamazaki svůj výborný první film nevyčerpal, ale tematicky ho rozšířil, a že v dobře ozvučeném sále vám párkrát spadne čelist. Zároveň film označuje za epický a překombinovaný, píše o přemrštěných emocích a o tom, že lidských příběhů je tentokrát víc a vyprávění se místy zamotává. Verdikt: velmi dobrá filmařská práce, která by s vyváženějšími lidskými liniemi mohla patřit k nejlepším sequelům. Takhle je „jen“ velmi dobrá.

Námitka: není té slávy až příliš?

Tady je fér se zastavit. Mluví se o historickém startu a o rekordu, přitom kritici jsou zdrženlivější než u jedničky a i vstřícná recenze mluví o překombinovanosti. Nehrozí, že z tržeb děláme důkaz kvality? To riziko je reálné – fronta před kinem není totéž co umělecká laťka.

Proti tomu ovšem stojí tvrdá data. I kdyby víkend přistál na spodní hranici odhadů, kolem 30 či 31 milionů, pořád by to skoro zdvojnásobilo rekord Hrdiny. To nejsou nálady na sociálních sítích, to jsou prodané lístky. A publikum dává dvojce stejné A jako jedničce, takže lidé nechodí jen ze setrvačnosti; odcházejí spokojení a posílají do kina další. Náš závěr: sláva kolem čísel je zasloužená jako kasovní příběh. Jestli je dvojka stejně dobrý film jako jednička, je jiná otázka.

Godzilla a mloci v jednom týdnu

Pro českého diváka má tenhle týden ještě jednu zvláštnost: ve čtvrtek 5. listopadu nepřišla do kin jen Godzilla, ale podle Kinoboxu i Mediomatu také Válka s mloky Aurela Klimta. Jde o kombinovaný hraný a animovaný film podle románu Karla Čapka z roku 1936. Scénář i režie jsou Klimtovy, mloka Andyho hraje Petr Čtvrtníček, kapitána van Tocha Jaroslav Dušek a továrníka Bondyho Robert Nebřenský. Do kin ho uvádí CinemArt, rozpočet se podle dostupných údajů pohybuje kolem 85 milionů korun.

Ve stejný týden tak dostáváme dvě odpovědi na otázku, co si počít s nestvůrou, kterou si lidstvo samo zavinilo. Japonská je tragická a monumentální a chce vás zamáčknout do sedačky. Česká je satirická a vynalézavá – podle tvůrců spojuje herce s ploškovou i počítačovou animací – a chce vás přimět přemýšlet, kdo je tu vlastně monstrum.

Pod dnem je ještě jedno dno

Čísla z tohoto textu berte jako zprávu z víkendu, který ještě neskončil, ne jako vytesaný pomník. V pondělí se mohou pohnout. Směr se ale podle nás nezmění: titulkovaná japonská Godzilla znovu ukázala, že velké kino nemusí být anglické, drahé a vykoupené hlučnou reklamou. Stačí, když vám na lidech i na příšeře opravdu záleží.

A ještě jedna myšlenka na cestu z kina. Vraťme se k úvodnímu obrazu: rok 1949, lidé, kteří chtějí jen obyčejný den, a na obzoru něco, s čím se nedá vyjednávat. Co když Američané nesedí u japonských titulků navzdory jazyku, ale proto, že tenhle strach žádný překlad nepotřebuje? Co když ta hrozba na obzoru není jen japonský příběh z roku 1949, ale pocit, který dnes zná kdekdo – že pod dnem je ještě další dno? Minus nula. Hollywood si dnes umí koupit spoustu efektů. Umí si ale ještě koupit důvod, proč se bát?

Celý rozhovor Robynsona a Sáry si můžete poslechnout v podcastu Filmopis.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Filmopis · článek · 4. listopadu 2026

Text je bez spoilerů. Z děje popisuje jen výchozí situaci podle oficiálních anotací.

Základní údaje

* Název: Poberta (mezinárodně Little Thief)

* Země a rok: Česko, 2026

* Stopáž: 118 minut

* Scénář, režie, kamera a střih: Ondřej Hudeček

* Hudba: Jonatán Pastirčák

* Hrají: Matyáš Řezníček (Lupyn), Stanislav Majer (Asasín), Václav Neužil (policista), Denisa Barešová (Tamara), Lukáš Příkazký, Filip Kaňkovský; vypravěč Pavel Zedníček

* Distribuce: Bontonfilm, v kinech od 5. 3. 2026

Kde film vidět

* Canal+: v nabídce od 30. 10. 2026.

* Kina a filmové kluby: místy se ještě promítá.

O čem to je

* Lupyn, vlastním jménem Luboš, se po propuštění z vězení vrací do rodné Strážnice na Slovácku a chce začít znovu.

* Pandemie: s kriminální minulostí se práce hledá těžko. Pak přijdou lockdowny, nařízení se mění ze dne na den a místní podniky jsou na hraně krachu.

* Zvláštní pomoc: Lupyn s kumpány vykrádá podniky, jejichž majitelé pak dostanou peníze od pojišťovny.

* Protivníci: to se nelíbí lichváři Asasínovi ani zkorumpovanému policajtovi. A Lupyn potřebuje peníze na nový život se svou láskou Tamarou.

Víc neprozradím.

První český hraný film z doby covidu

* Podle tvůrců: Poberta je první český hraný film z doby covidu (ČT24). Sami ale dodávají, že se v té době odehrává, nikoli že je o covidu.

* Kulisa: Stanislav Majer mluví o lupičské komedii s love story na pozadí covidu. Hudeček o pandemii jako o švejkovské kulise.

* Rytmus: vlny pandemie Hudečkovi daly stavbu příběhu. Když přijde rozvolnění, o zloděje není zájem; když přijde další vlna, zase je. Total Film píše o plíživé síle, která přichází a odchází.

* Bez zlehčování: film si dělá legraci z protichůdných nařízení, ale samotnou nemoc nezlehčuje, jak oceňují Total Film i AVmania.

Proč mě Poberta nadchla

* Netrapná česká komedie: Novinky ji nazvaly konečně dobrou českou komedií. Respekt píše o českém kličkování bez české trapnosti.

* Kinobox (85 %): jedna z nejsvěžejších tuzemských komedií posledních let.

* Deník N: těžko si vzpomenout, kdy u nás někdo prvním velkým filmem tak trefil scénář, obsazení, lokální detaily, tempo i ducha doby.

* Herci: Řezníček hraje antihrdinu, kterému fandíte. Neužil si podle AVmanie vychutnává roli nejpitomějšího policajta pod sluncem a Majer je výborný záporák.

* Slovácko: natáčelo se ve Strážnici, odkud Hudeček pochází, s místními neprofesionálními herci a slováckým nářečím. Rámec dává vypravěč Pavel Zedníček.

* SME: v nadprodukci průměrných a trapných komedií Poberta vyčnívá bez pochyb.

Druhý pohled: proč Sára dává pět

Sára netvrdí, že je to špatný film. Jen podle ní chvála přeceňuje, co je na plátně. Opírá se o výhrady z jinak kladných recenzí:

* Délka: Deník.cz píše, že 118 minut je na tento typ filmu moc, hlavně v poslední čtvrtině. MovieZone mluví o přefouknuté stopáži a i recenze Kinoboxu lituje, že střih nebyl důslednější.

* Závěr: MovieZone zmiňuje uspěchaný konec, Novinky příliš doslovné vyznění. Kinobox a AVmania upozorňují na zkratkovité jednání postav v poslední třetině.

* Ostří: Total Film označuje Pobertu za kvalitní mainstream, který nic nikam neposouvá, a vytýká lacině působící nažloutlý obraz a podivně nastříhané akční scény.

* Humor: podle KINOTIP2 film nesrší humorem ani nevyvolává salvy smíchu, podle MovieZone to není komedie, u které se popadáte za břicho.

* Diváci: Kinobox má divácké hodnocení 72 %, slabší než ČSFD. V kinech film vidělo jen kolem 18,5 tisíce lidí.

Hodnocení

* ČSFD: kolem 77 %

* Kinobox: 72 % (divácké hodnocení); recenze Kinoboxu 85 %

* Novinky: 75 %

* IMDb: 7,5/10, ale jen z přibližně 30 hlasů

* Rotten Tomatoes: bez hodnocení

* Ocenění: podle dostupných zpráv tři ceny na Festivalu české filmové komedie (scénář, hudba, výkon mladého umělce pro Matyáše Řezníčka)

Naše hodnocení

* Já (Robynson): osm z deseti. Hodnotím podle toho, co si z filmu s partnerkou odneseme. A odnesli jsme si radost, že česká komedie může být chytrá, autentická a netrapná. Délku jsem nevnímal.

* Sára: pět z deseti. Sympatický, řemeslně slušný film, ale zbytečně dlouhý, na konci zjednodušený a míň vtipný a míň odvážný, než jak se o něm mluví.

* Neshodneme se. A to je dobře.

Pro koho je a pro koho ne

* Pro vás, pokud máte rádi chytré české komedie, lupičské filmy a chcete se na covidovou dobu podívat s odstupem a úsměvem.

* Spíš ne, pokud chcete rychlou komedii plnou gagů, nebo vám vadí nářečí, míchání žánrů a téměř dvouhodinová stopáž.

Závěrem

Pokud jste z kina odcházeli nadšení, jste u mě. Pokud jste se v poslední půlhodině dívali na hodinky, jste u Sáry. Pusťte si Pobertu a napište nám, ke komu se přidáváte.

Zdroje

* ČT24: Pro filmového Pobertu je pandemie příležitostí, která dělá zloděje – https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/pro-filmoveho-pobertu-je-pandemie-prilezitosti-ktera-dela-zlodeje-370939

* ČSFD: Poberta (2026) – https://www.csfd.cz/film/1773198-poberta/

* Kinobox: Poberta – https://www.kinobox.cz/film/5282457-poberta

* Kinobox: recenze – https://www.kinobox.cz/clanky/recenze/51480-poberta-patri-mezi-nejzabavnejsi-ceske-filmy-poslednich-let-je-covidovou-satirou-plnou-hlasek

* Kinobox: Poberta na Canal+ – https://www.kinobox.cz/clanky/vod/59763-nejprehlizenejsi-cesky-film-je-konecne-online-poberta-nabizi-komedii-z-silenych-casu

* NaFilmu.cz: Poberta na Canal+ – https://nafilmu.cz/2026/10/jeden-z-nejlepsich-ceskych-filmu-roku-dorazil-na-stream-zabavnejsi-komedie-tu-dlouho-nebyla/

* Novinky – https://www.novinky.cz/clanek/kultura-filmy-serialy-recenze-do-kin-jde-poberta-konecne-dobra-ceska-komedie-40565579

* Respekt – https://www.respekt.cz/kultura/ceske-klickovani-bez-ceske-trapnosti-lupicsky-snimek-poberta-zachranuje-domaci-komedii

* Deník N – https://denikn.cz/1997123/lupynovi-partaci-zachranuju-cesky-film-moravska-covidova-komedie-a-western-v-jednom-jsou-maly-zazrak/

* Deník.cz – https://www.denik.cz/kultura/poberta-ondrej-hudecek-recenze/

* Total Film – https://www.totalfilm.cz/2026/03/recenze-poberta-hudecek/

* MovieZone – https://www.moviezone.cz/clanek/49581-prvni-dojmy-povedena-ceska-krimikomedie-poberta

* AVmania – https://avmania.zive.cz/recenze-filmu-poberta-covid-jako-kulisa-pro-jednu-z-nejzabavnejsich-ceskych-krimi-komedii

* KINOTIP2 – https://www.kinotip2.cz/clanky/konecne-ceska-komedie-u-ktere-vam-neni-trapne-do-kina-na-ni-presto-skoro-nikdo-neprisel-20260925-18129.html

* SME – https://www.sme.sk/kultura/c/ked-je-lupic-spasitelom

* Cineuropa: Little Thief (Poberta) – https://cineuropa.org/en/film/489921/

* VIPŽivot (návštěvnost, ceny) – https://vipzivot.cz/p/film-poberta-hodnoceni-vysoke-navstevnost-kin-nizka/

* IMDb přes agregátor (tt39369310) – https://en.myshows.me/movie/1077911/

💬 O titulech se dá povídat i mimo článek — ve skupině Filmopis se domlouvá, co mám zrecenzovat příště: https://www.facebook.com/groups/filmopis

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Čtyři matky (Four Mothers) jsou přesně ten typ filmu, na který jdete s mámou do kina. Nebo po kterém mámě aspoň zavoláte. Irská komedie Darrena Thorntona nenadělala velký rámus, a přesto si našla cestu k divákům. V novém dílu Filmopisu jsme ji probrali se Sárou. Já dávám sedm bodů z deseti, Sára osm.

Filmopis · článek · 29. října 2026

Text je bez spoilerů. Z děje popisuje jen výchozí situaci filmu.

Základní údaje

* Původní název: Four Mothers

* Země a rok: Irsko, 2024

* Stopáž: 89 minut

* Režie: Darren Thornton

* Scénář: Darren Thornton a Colin Thornton

* Kamera: Tom Comerford

* Hrají: James McArdle (Edward), Fionnula Flanagan (Alma), Dearbhla Molloy, Stella McCusker, Paddy Glynn, v menší roli Rory O’Neill

* Předloha: volný remake italské komedie Sváteční oběd Gianniho Di Gregoria z roku 2008

* Česká distribuce: Asociace českých filmových klubů, v kinech od konce ledna 2026

Kde film vidět

* Kina a filmové kluby: do českých kin film uvedla Asociace českých filmových klubů na konci ledna 2026. Promítá se v původním znění s českými titulky.

O čem to je

* Edward je něco přes čtyřicet, je gay, žije v Dublinu a píše knihy pro mladé čtenáře. Konečně se mu začíná dařit: jeho román má vyjít ve Spojených státech a nakladatel pro něj chystá čtrnáctidenní propagační turné po Americe.

* Alma, jeho máma, je po mrtvici, nemůže mluvit a potřebuje skoro nepřetržitou péči. Domlouvá se přes tablet, do kterého píše a který její slova čte syntetickým hlasem. Edward je na péči sám.

* Pak přijde rána: dva Edwardovi kamarádi a k tomu jeho terapeut odletí na víkend na Gran Canarii, na Pride v Maspalomas. Své matky mu nechají doslova přede dveřmi.

* Jean, Maude a Rosie mají každá svoje zvyky, požadavky a hlavně názory. Edward se mezitím snaží vyřizovat telefonáty kvůli knize, psát další rukopis, vařit, uklízet a uklidňovat čtyři hádající se dámy.

Film není postavený na velkých zvratech. Jde spíš o to, jak se postavy postupně poznávají a co si navzájem dají. Víc neprozradím.

Herci a postavy

* James McArdle jako Edward: pro McArdla, kterého můžete znát z divadla nebo z britských seriálů, je to první velká hlavní role ve filmu. McArdle je Skot, a přitom jeho irský přízvuk je podle irských recenzentů naprosto přesvědčivý. Edward není žádný hrdina, je to hodný chlap, který neumí říct ne. Jeho úzkost je skoro fyzicky cítit, ale McArdle ji hraje s humorem, takže se mu smějete a zároveň mu fandíte.

* Fionnula Flanagan jako Alma: skutečná legenda irského filmu i divadla dostala úkol, který by spousta herců odmítla. Celý film nepromluví ani slovo, a přesto je to nejvýraznější postava. Všechno zahraje očima, drobným gestem, pohledem na Edwarda. A přes tablet má nejostřejší hlášky celého filmu.

* Syn a máma: tahle dvojice je srdcem filmu. Je mezi nimi spousta lásky, ale i spousta nevyřčeného. A ta nevyřčenost je tady doslova.

* Další tři matky: hrají je Dearbhla Molloy, Stella McCusker a Paddy Glynn, zkušené herečky, které spolu hrají s obrovskou chutí. Kritici se docela shodují, že právě tyhle čtyři dámy film drží pohromadě.

* Drobnost pro fanoušky: v menší roli se objeví i Rory O’Neill, v Irsku známý spíš jako drag queen Panti Bliss.

Předloha a osobní stopa

* Sváteční oběd: malá, skromná italská komedie o muži v Římě, kterému během srpnových svátků podstrčí do péče několik starších dam. Velmi osobní film, režisér v něm sám hrál hlavní roli.

* Přesun do Dublinu: bratři Thorntonovi vzali kostru předlohy, ale nekopírují ji. Scénář začali opravdu psát až po smrti své vlastní matky a ta upřímnost je na filmu znát. Je v něm únava, láska i tichý pocit viny, když na chvíli chcete myslet jen na sebe.

* Synové jsou gayové: film z toho nedělá hlavní téma ani problém. Přiznává, že tihle muži vyrůstali v Irsku, které k homosexualitě nebylo vlídné, ale nestaví na tom drama. Spíš ukazuje, jak různě se s tím jednotlivé matky vyrovnaly.

* Druhý film bratrů: jejich celovečerní prvotina A Date for Mad Mary (2016) měla v Irsku velký úspěch.

Řemeslo a humor

* Komorní film: kameraman Tom Comerford točí hodně zblízka, v těsných interiérech domu. Máte pocit, že jste tam s postavami zavření. A to sedí, protože Edward je vlastně v pasti, ve vlastním domě a obklopený čtyřmi dámami, které ho nepustí.

* Irský humor: suchý, trochu jízlivý, ale nikdy zlý. Dámy si nic neodpustí, navzájem se špičkují a Edwarda občas ponižují úplně bez skrupulí.

* Laskavost: film se nikomu nevysmívá. Ani matkám, ani synům, kteří utekli na párty. Všichni jsou lidi, kteří dělají, co umějí.

* Vtipná shoda: Alma mluví syntetickým hlasem a naši recenzi v podcastu taky slyšíte z umělých hlasů. Jen Alma má lepší pointy.

Ocenění

* Londýnský filmový festival: světová premiéra a divácké ocenění.

* Letní filmová škola Uherské Hradiště: vítěz diváckého hlasování, díky kterému se film dostal do české distribuce.

Poctivé výhrady

* Předvídatelnost: podle Sáry je to celé dost předvídatelné. Zhruba od prvních minut tušíte, kam to směřuje, a film vás opravdu nepřekvapí.

* Sitkomový rytmus: některé scény s matkami působí jako epizoda televizního sitkomu. Vtipná situace, další, hádka, smíření. Ten rytmus je občas až moc známý.

* Kde je film nejsilnější: když se zaměří na Edwarda a jeho vlastní příběh, na chvíle, kdy je sám a přemýšlí, jestli má právo na vlastní život.

* Opatrnost: někteří kritici říkají otevřeně, že je to příjemný film, který za pár týdnů zapomenete, a že se bojí víc riskovat. Chce vás pohladit, ne znepokojit.

* Na druhou stranu: ne každý film musí být revoluce. A necelá hodina a půl je přesně tak akorát, film se nevleče.

Naše hodnocení

* Já (Robynson): sedm bodů z deseti. Laskavý, dobře zahraný a upřímný film. Jen mu chybí trochu odvahy, aby byl opravdu výjimečný.

* Sára: osm bodů z deseti. Hlavně kvůli Fionnule Flanagan. Herečka, která celý film nepromluví a stejně ukradne každou scénu, si bod navíc zaslouží.

* Na čem se shodneme: pokud si z filmu máte odnést jediné jméno, je to Fionnula Flanagan.

Pro koho je a pro koho ne

* Pro vás, pokud jste se někdy starali o stárnoucího rodiče, nebo to máte teprve před sebou. Film o tom mluví s humorem, ale zároveň úplně vážně.

* Pro vás, pokud máte rádi britské a irské komedie, kde se nic velkého nestane, a přesto odcházíte z kina s úsměvem.

* Pro vás, pokud s mámou zrovna nemluvíte tolik, kolik byste měli. Po tomhle filmu zvednete telefon.

* Spíš ne, pokud čekáte něco ostřejšího, odvážnějšího nebo plného zvratů.

Závěrem

Čtyři matky jsou malý film s velkým srdcem. Jděte na ně v původním znění s českými titulky, užijte si ten nádherný irský přízvuk a Fionnulu Flanagan, která toho nenamluví nejvíc, a přesto řekne nejvíc. A pak zavolejte mámě.

Zdroje

* Scénář epizody Filmopis: Čtyři matky (Robynson a Sára, 29. 10. 2026) – hlavní zdroj údajů a hodnocení v článku

* AČFK: Do kin přichází Čtyři matky, vítěz LFŠ uvádí – https://acfk.cz/do-kin-prichazi-ctyri-matky-vitez-lfs-uvadi/

* AČFK / LFŠ: Vítězným filmem v sekci LFŠ uvádí jsou Čtyři matky – https://acfk.cz/viteznym-filmem-v-sekci-lfs-uvadi-jsou-ctyri-matky/

* BFI: 68th BFI London Film Festival (divácká ocenění) – https://www.bfi.org.uk/london-film-festival/news/68th-bfi-london-film-festival-highest-person-audience-10-years

* BFI: Four Mothers – https://www.bfi.org.uk/bfi-film-releases/four-mothers

* British Council Films: Four Mothers (štáb a obsazení) – https://filmsandfestivals.britishcouncil.org/projects/four-mothers

* IFTN: Four Mothers wins audience award at LFF (obsazení včetně Roryho O’Neilla) – https://www.iftn.ie/news/?act1=record&aid=73&force=1&only=1&rid=4295927&tpl=archnews

* Wikipedia (EN): Four Mothers (2024 film) – https://en.wikipedia.org/wiki/Four_Mothers_(2024_film)

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Anihilace Alexe Garlanda je z roku 2018, ale do českých kin se nikdy nedostala. Teď se objevila na Prime Video, a tak jsme ji v novém dílu Filmopisu probrali se Silvií. Kritici ji milují, diváci jsou rozpačitější, a ani my dva jsme se neshodli. Silvie dává čtyři hvězdičky z pěti, já tři.

Filmopis · článek · 27. října 2026

Text je bez spoilerů. Z děje popisuje jen výchozí situaci podle oficiálních anotací. Hodnocení platí k 27. 10. 2026.

Základní údaje

* Původní název: Annihilation

* Země a rok: Velká Británie / USA, 2018

* Stopáž: 115 minut

* Scénář a režie: Alex Garland (Ex Machina)

* Předloha: román Jeffa VanderMeera Anihilace, první díl trilogie Jižní Zóna (česky Argo 2015, překlad Petr Kotrle)

* Kamera: Rob Hardy

* Hudba: Geoff Barrow a Ben Salisbury

* Hrají: Natalie Portman, Jennifer Jason Leigh, Tessa Thompson, Gina Rodriguez, Tuva Novotny, Oscar Isaac, Benedict Wong

Kde film vidět

* Prime Video (ČR): jen k půjčení (59 Kč) nebo ke koupi (teď v akci za 119 Kč, běžně 129 Kč). V předplatném Prime není.

* Jazyk na Prime Video: původní anglické znění s anglickými titulky. České titulky v nabídce nejsou.

* Oneplay: film je také v předplatném Oneplay (podle katalogu najdi-film.cz od 16. 10. 2026).

O čem to je

Na Zemi se objevil neznámý ekosystém, zóna, která se pomalu rozrůstá. Kdo se ji vydal prozkoumat, nevrátil se. Až na jednoho vojáka, manžela mladé bioložky. Jenže se vrátil jiný, než odešel. Bioložka (Natalie Portman) se proto vydává do zóny s malou ženskou výpravou, aby pochopila, co se s ním stalo.

Víc neprozradím. Jen tolik, ať víte, do čeho jdete:

* Žánr: kritici film popisují jako sci-fi horor a thriller zároveň, někteří ho řadí k proudu „New Weird“.

* Tempo: většinu času je tichý, pomalý a soustředěný, s několika opravdu silnými hororovými chvílemi.

* Způsob vyprávění: hodně se tu vypráví obrazem, barvami a zvukem. Je to film, u kterého se vyplatí vypnout telefon.

Garland, kniha a cesta na Netflix

* Kniha jako sen. Filmová práva se kupovala v roce 2013, ještě před vydáním první knihy, a Garland další dva díly trilogie záměrně nečetl. Román si ani znovu nepřečetl a adaptoval ho jako „vzpomínku na knihu“. Chtěl zachytit snovou atmosféru čtení, ne převyprávět děj, proto se film od předlohy v lecčem liší.

* Stalker? Spíš ne. Řada kritiků si film spojila s Piknikem u cesty bratří Strugackých a s Tarkovského Stalkerem. VanderMeer ale řekl, že jeho román rozhodně není jejich poctou, a za své vlivy označil spíš J. G. Ballarda a Franze Kafku. Několik jmen postav ve filmu se shoduje se jmény z Ballardova románu The Crystal World.

* Spor o střih. Po testovací projekci, která nedopadla dobře, se producent David Ellison ze Skydance bál, že je film příliš intelektuální a složitý, a chtěl změny. Producent Scott Rudin, který měl právo finálního střihu, se postavil za režiséra.

* Netflix místo kin. Paramount pak film uvedl do kin jen v USA, Kanadě a Číně (23. 2. 2018). Ve zbytku světa vyšel 12. 3. 2018 rovnou na Netflixu. Garland k tomu řekl: „Točili jsme ten film pro kino.“

* Čísla a pověst. Při rozpočtu 40–55 milionů dolarů vydělal celosvětově asi 43 milionů. Některá média ale o něm psala jako o možné kultovní klasice a Barack Obama ho zařadil mezi své oblíbené filmy roku 2018.

Hodnocení: tentokrát obráceně

* Rotten Tomatoes: kritici 88 % kladných recenzí z 332 (průměr 7,8/10), diváci (Popcornmeter) 67 % z více než 10 000 hodnocení

* Metacritic: kritici 79/100 z 51 recenzí, uživatelé 7,0/10

* IMDb: 6,8/10 (zhruba 400 tisíc hlasů)

* ČSFD: 64 % (přes 14 tisíc hodnocení)

* Kinobox: 64 %

* Americké publikum v kinech: CinemaScore jen „C“, průzkum PostTrak 71 % spokojených

U Vzhlížet ke hvězdám byli spokojenější diváci než kritici. U Anihilace je to naopak: kritici tleskají, diváci (včetně českých) jsou vlažnější.

Proč kritici víc než diváci

* Kritici chválí odvahu. Souhrn kritiků na Rotten Tomatoes mluví o vizuálních divech a žánrovém napětí, které podpírá ambiciózní a překvapivě podivné zkoumání náročných témat. Peter Travers (Rolling Stone) ho nazval hlavolamem, který má odvahu ke své vlastní nejednoznačnosti. Richard Roeper (Chicago Sun-Times) dal plný počet.

* O čem to je pod povrchem. Podle časopisu Empire se film zabývá depresí, smutkem a lidským sklonem k sebedestrukci. Sci-fi kulisa je tu hlavně cesta, jak o těchto věcech mluvit.

* Co jedny nadchne, druhé odradí. The Economist napsal, že film balancuje na tenké hraně mezi otevřeným tajemstvím, které rozšiřuje obzory, a letargickým, pretenzním žvaněním. Kdo ho sleduje jako dílo, ocení odvahu. Kdo čeká příběh s odpověďmi, může odejít naštvaný.

* Očekávání. Jeden uživatel Kinoboxu píše, že trailery vybízely k monster hororu, „ženské verzi Vetřelců“, a místo toho dostal pomalé, přemýšlivé sci-fi. Jiný ho naopak doporučuje hlavně fanouškům sci-fi: pomalé, bez pořádné akce, ale ambiciózní.

* Stejný mechanismus, opačné znaménko. Kritik hodnotí odvahu a myšlenku, divák zážitek. A ten tu není pohodlný. Navíc je to film, který se špatně hodnotí hned po titulcích, protože v člověku pracuje ještě dlouho potom.

Naše hodnocení

* Já (Robynson): tři hvězdičky z pěti. U filmu mě nejvíc zajímá, jestli si z něj s partnerkou oba odneseme dobrý pocit a můžeme ho spolu sdílet. A tady to úplně nefunguje. Anihilace není pohodový večer. Je chladná, tísnivá a místy znepokojivá, a člověk po titulcích odchází spíš s otazníky než s dobrým pocitem. Garlandovu odvahu respektuju a obraz s hudbou mi v hlavě zůstaly. Jen to není můj typ společného večera.

* Silvie: čtyři hvězdičky z pěti. Ji si Anihilace získala atmosférou, nápady, obrazem a hudbou, která se dostane pod kůži. Oceňuje Garlandovu ambici, že nedává jednoduché odpovědi a věří divákovi. A film podle ní odměňuje pozornost. Malá výhrada: postavy zůstávají trochu chladné a členky výpravy jí občas splývaly.

Pro koho je a pro koho ne

* Pro vás, pokud máte rádi přemýšlivé, atmosférické sci-fi jako Příchozí nebo Ex Machinu, filmy, které nedávají jednoduché odpovědi, a nevadí vám pomalé tempo.

* Spíš ne, pokud čekáte akční monster horor nebo hledáte pohodový večer ve dvou.

Závěrem

Anihilace je film, o kterém se dobře přemýšlí a hůř mluví jednou větou. Silvii nadchla, mě spíš znepokojila, a každý jsme z ní odcházeli jinak. Možná právě to je na ní nejzajímavější. Pokud ji uvidíte, napište nám, kam jste se přiklonili vy.

Zdroje

* ČSFD: Anihilace – https://www.csfd.cz/film/419596-anihilace/

* Najdi Film: Anihilace (hodnocení ČSFD, dostupnost Oneplay, aktualizace 26. 10. 2026) – https://najdi-film.cz/film/300668-anihilace

* Kinobox: Annihilation (hodnocení, zajímavosti, uživatelské recenze) – https://www.kinobox.cz/film/436294-annihilation

* Rotten Tomatoes: Annihilation – https://www.rottentomatoes.com/m/annihilation

* Metacritic: Annihilation – https://www.metacritic.com/movie/annihilation/

* IMDb: Annihilation – https://www.imdb.com/title/tt2798920/

* Prime Video CZ: Annihilation (nabídka, zvuk a titulky ověřeny 27. 10. 2026) – https://www.primevideo.com/-/cs/detail/0J3QW0D11DHS3D8X6UCTXD5895

* JustWatch CZ: Anihilace – https://www.justwatch.com/cz/film/annihilation

* Wikipedia (EN): Annihilation (film) – produkce, distribuce, tržby, citace z recenzí (Rolling Stone, Chicago Sun-Times, The Economist, Empire) – https://en.wikipedia.org/wiki/Annihilation_(film)

* Argo: Jeff VanderMeer, Anihilace (Jižní Zóna I.) – https://argo.cz/knihy/anihilace/

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Umírání (Sterben) Matthiase Glasnera je pro mě jeden z nejlepších filmů, které jsem v poslední době viděl. Tři hodiny o nemoci, stárnutí a rodině, která už dlouho není rodinou, a přesto plné humoru. V novém dílu Filmopisu jsme ho probrali se Sárou. Já dávám pět hvězdiček z pěti, Sára čtyři.

Filmopis · článek · 28. října 2026

Text je bez spoilerů. Z děje popisuje jen výchozí situaci podle oficiálních anotací. Hodnocení platí k 28. 10. 2026.

Základní údaje

* Původní název: Sterben (anglicky Dying)

* Země a rok: Německo, 2024

* Stopáž: zhruba 3 hodiny (ČSFD uvádí 180 minut)

* Scénář a režie: Matthias Glasner

* Kamera: Jakub Bejnarowicz

* Hudba: Lorenz Dangel

* Střih: Heike Gnida

* Hrají: Lars Eidinger (Tom), Corinna Harfouch (Lissy), Lilith Stangenberg (Ellen), Hans-Uwe Bauer (Gerd), Robert Gwisdek (Bernard), Ronald Zehrfeld, Anna Bederke

Kde film vidět

* HBO Max: v předplatném, s českými titulky. Podle StreamRadar.cz je v nabídce do 31. 1. 2027.

* Kina: v běžné české distribuci film nebyl. Česká premiéra proběhla 28. 6. 2024 na MFF Karlovy Vary v sekci Horizonty, promítal se také na přehlídce Das FILMFEST.

O čem to je

Rodina Luniesových už dlouho není skutečnou rodinou:

* Matka Lissy je po sedmdesátce, vážně nemocná a skoro nevidí.

* Otec Gerd trpí demencí.

* Syn Tom je dirigent v Berlíně. Se svým nejlepším přítelem, depresivním skladatelem Bernardem, připravuje skladbu s názvem Umírání a nečekaně se stává náhradním otcem dítěte své bývalé přítelkyně.

* Dcera Ellen pracuje jako zubní asistentka a má až moc blízko k alkoholu.

Každý z nich má tolik vlastních starostí, že na ostatní nemá čas. Až je k sobě, jak říká anotace, znovu přivede smrt. Víc neprozradím.

Pět kapitol

* Film je rozdělený do pěti kapitol s mezititulky. První patří rodičům, druhá Tomovi, třetí Ellen.

* První kapitoly nejdou jen za sebou, ale ukazují stejné období z pohledu různých lidí. Telefonát z jedné kapitoly v další uvidíte z druhého konce.

* Každá kapitola má jiný rytmus: rodiče jsou syroví a tělesní, Tom je o práci a nedořešených vztazích, Ellen je divoká a nevypočitatelná.

* Výsledek působí spíš jako dlouhý román nebo minisérie v jednom kuse. Financial Times o něm psaly jako o filmu s hustotou a epizodickou stavbou velmi poutavé minisérie.

Rozhovor u stolu

Kvůli téhle scéně jsme vlastně celý díl točili. V jednu chvíli si Tom sedne s matkou ke kuchyňskému stolu. Dva lidé, stůl, nic víc.

* Délka a vznik: Lars Eidinger na Berlinale řekl, že scéna měla dvacet, možná dvacet čtyři minut, točili ji bez zkoušky a ve filmu je podle něj hodně z prvního záběru.

* Odvaha: po natáčení si s ním Corinna Harfouch plácla. Eidinger to popsal jako společný skok z útesu.

* Upřímnost: Harfouch zdůraznila, že většina filmů o vztazích ukazuje lidi, kteří spolu neumějí mluvit. Tihle dva si ty věci řeknou nahlas, a to jí přišlo neobvyklé.

* Tón: Screen Daily ji označil za nejlepší scénu filmu, která přechází od trapné komiky k drtivému citovému zranění a zase zpátky. Přesně tak jsem to cítil: chvíli se směju a o vteřinu později nevím, kam se podívat.

* Herectví: Harfouch za roli dostala Německou filmovou cenu pro nejlepší herečku. Zajímavé je, že první recenze popisovaly Eidingerova Toma jako chladného, zatímco on sám se při natáčení cítil spíš dojatý a vřelý. Tuhle dvojznačnost u toho stolu vidíte.

* Co si řeknou, neprozradím. To je potřeba zažít.

Humor, hudba a autobiografie

* Černá komedie: Peter Bradshaw (The Guardian) psal o rodinné dysfunkci jako od Jonathana Franzena a o filmu, který se skvěle sleduje a baví. The Hollywood Reporter chválil, jak se film scénu po scéně drží na ostré hraně mezi tragédií a komedií.

* Šibeniční humor: Bettina Peulecke (NDR) napsala, že film má naštěstí aspoň šibeniční humor, ale chladným asi nenechá nikoho.

* Osobní film: Glasner film věnoval své rodině, „živým i mrtvým“. Začal ho psát, když mu v krátké době zemřeli rodiče a narodila se mu první dcera. Původně chtěl natočit krátký film o mámě.

* Hudba: skladba Umírání není kulisa, ale skoro další postava. Hudbu k filmu napsal Lorenz Dangel a dostal za ni Německou filmovou cenu.

* Dirigování: Eidinger se kvůli roli učil dirigovat a inspiroval se dirigentem Teodorem Currentzisem. Scény s mládežnickým orchestrem se točily v Berlínské filharmonii.

Ocenění

* Berlinale 2024: soutěž o Zlatého medvěda, Stříbrný medvěd za nejlepší scénář (Matthias Glasner), Gilde Filmpreis a cena čtenářské poroty Berliner Morgenpost.

* Německé filmové ceny 2024: zlatá cena za nejlepší film, nejlepší herečka (Corinna Harfouch), nejlepší mužský vedlejší výkon (Hans-Uwe Bauer) a nejlepší hudba (Lorenz Dangel).

* Evropské filmové ceny 2024: nominace Larse Eidingera za nejlepší mužský herecký výkon.

Hodnocení

* Rotten Tomatoes: kritici 100 % z 21 recenzí (průměr 8,6/10). Divácké skóre se zatím nezobrazuje, hodnocení je méně než 50.

* Metacritic: 80/100 z 6 recenzí. Uživatelské hodnocení zatím není.

* IMDb: 7,4/10 (zhruba 2 800 hlasů)

* ČSFD: 75 %

* Kinobox: 72 %. Recenze Kinoboxu z Karlových Varů dala 90 % a psala o jednom z nejlepších karlovarských filmů.

Poctivé výhrady

* Délka: tři hodiny jsou znát a film si žádá celý večer.

* Nevyrovnanost: Sáře přišla kapitola o Ellen delší, než musela být. Podobně německý server Filmstarts napsal, že film dosáhne vrcholu příliš brzy a pak se trochu brzdí.

* Režie: nejkritičtější byla Variety: podle ní jde o pozoruhodné herecké výkony a téma, které sráží nevýrazná režie. Sára s tím nesouhlasí, režie jí přijde nenápadná záměrně.

Naše hodnocení

* Já (Robynson): pět hvězdiček z pěti. Film hodnotím hlavně podle toho, co si z něj s partnerkou odneseme a jestli ho můžeme spolu sdílet. A tohle je film, o kterém se chce mluvit: o rodičích a o tom, co si neříkáme, dokud je čas. Scéna u stolu ve mně zůstane hodně dlouho. Pro mě mistrovské dílo.

* Sára: čtyři hvězdičky z pěti. Herecky výjimečné a rozhovor matky se synem podle ní patří k nejlepšímu, co za poslední roky viděla. Délka a nevyrovnaná druhá polovina jí ale plný počet nedovolí. Přesto doporučuje.

Pro koho je a pro koho ne

* Pro vás, pokud máte rádi velká rodinná dramata, silné herecké výkony a humor, který bolí, a nevadí vám dlouhá stopáž.

* Spíš ne, pokud hledáte něco lehkého na pozdní večer po práci nebo vám vadí syrově ukázaná nemoc a stárnutí.

Závěrem

Umírání je film o smrti, který je nakonec hlavně o životě: o tom, co si v rodině říkáme a co ne. Vyhraďte si na něj celý večer, pusťte si ho v originále s titulky a pak si o něm s někým promluvte. Napište nám, jak na vás zapůsobil.

Zdroje

* ČSFD: Umírání – https://www.csfd.cz/film/1477298-umirani/

* Kinobox: Umírání (hodnocení, recenze, anotace) – https://www.kinobox.cz/film/2636921-umirani

* KVIFF 2024, Horizonty: Umírání – https://www.kviff.com/cs/program/film/69/43043-umirani

* Das FILMFEST: Umírání – https://www.dasfilmfest.cz/cs/umirani

* StreamRadar.cz: Umírání (dostupnost na HBO Max) – https://www.streamradar.cz/film/umirani-2024

* JustWatch CZ: Umírání – https://www.justwatch.com/cz/film/sterben

* Rotten Tomatoes: Dying (2024) – https://www.rottentomatoes.com/m/dying_2024

* Metacritic: Dying – https://www.metacritic.com/movie/dying/

* IMDb: Sterben / Dying – https://www.imdb.com/title/tt27165281/

* Wikipedia (EN): Dying (2024 film) – https://en.wikipedia.org/wiki/Dying_(2024_film)

* Wikipedia (DE): Sterben (Film) – ocenění, struktura, věnování, citace NDR a Filmstarts – https://de.wikipedia.org/wiki/Sterben_(Film)

* Screen Daily, Lee Marshall: Dying – Berlin Review – https://www.screendaily.com/reviews/dying-berlin-review/5190745.article

* The Upcoming: tisková konference Berlinale 2024 (Eidinger, Harfouch, Glasner) – https://www.theupcoming.co.uk/2024/02/19/it-was-like-jumping-off-a-cliff-together-lars-eidinger-corinna-harfouch-and-matthias-glasner-on-dying-at-berlinale-2024/

* The Guardian, Peter Bradshaw – https://www.theguardian.com/film/2024/feb/18/sterben-dying-review-the-biggest-conductor-meltdown-since-cate-blanchetts-tar

* The Hollywood Reporter, Leslie Felperin – https://www.hollywoodreporter.com/movies/movie-reviews/dying-review-lars-eidinger-1235829157/

* NDR, Bettina Peulecke – https://www.ndr.de/kultur/film/tipps/Drama-Sterben-Matthias-Glasners-Gewinner-des-Silbernen-Baeren,sterbe…

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Postapokalyptický film Ridleyho Scotta jsme si pustili s přítelkyní doma a oba jsme byli spokojení. Až potom jsem otevřel recenze a zarazil se. Kritici ho přijali chladně, diváci výrazně vlídněji. Napadlo mě: jsme hlupáci, nebo nevzdělanci? Odpověď je kratší, než se zdá: ne. Ale proč ten rozdíl vzniká, stojí za pár odstavců. Ode mě čtyři hvězdičky z pěti.

Filmopis · článek · 27. října 2026

Text je bez spoilerů. Z děje popisuje jen výchozí situaci podle oficiální anotace. Hodnocení platí k 27. 10. 2026.

Základní údaje

* Původní název: The Dog Stars

* Země a rok: USA / Velká Británie, 2026 (v českých kinech od 27. srpna 2026)

* Stopáž: 118 minut

* Režie: Ridley Scott

* Scénář: Mark L. Smith podle románu Petera Hellera (česky vyšel jako Psí hvězdy)

* Kamera: Erik Messerschmidt

* Hudba: Harry Gregson-Williams

* Hrají: Jacob Elordi, Josh Brolin, Margaret Qualley, Guy Pearce, Allison Janney, Benedict Wong

Kde a jak film vidět

* Rakuten TV, ne Rakuten Viki. V české nabídce je film zatím jen ke koupi (od 279 Kč podle kvality obrazu). K půjčení ani v předplatném není.

* Zvuk a titulky: český dabing Rakuten nenabízí, což vůbec nevadí. Pusťte si původní anglické znění s českými titulky, nikdy ne s dabingem. Hlasy Elordiho a Brolina jsou podstatná část filmu.

O čem to je

Svět zdecimovala pandemie chřipky. Mladý pilot Hig (Jacob Elordi), který při ní přišel o ženu, přežívá s bývalým mariňákem a survivalistou Bangleym (Josh Brolin) na opevněné usedlosti u opuštěného letiště. Jednoho dne Hig zachytí záhadný rádiový signál a rozhodne se vydat za ním.

Víc neprozradím. Jen jedno očekávání předem: trailer a plakát slibují velký postapokalyptický thriller, ale recenzent Kinoboxu píše, že na Scottovy poměry jde skoro o minimalistický film, a titulek jeho recenze mluví o meditativním postapo westernu. Akce tu je, ale hlavně krajina, ticho a dva muži, kteří spolu moc nemluví.

Čísla: kde se kritici a diváci rozcházejí

* ČSFD: 71 %

* Kinobox: 63 % (vlastní recenze Kinoboxu 70 %)

* Rotten Tomatoes: kritici 41 % kladných recenzí z 222 (průměrná známka 5,5/10), diváci (Popcornmeter) 69 % z více než tisíce ověřených hodnocení

* Metacritic: kritici 49/100 ze 46 recenzí (26 % kladných, 63 % smíšených, 11 % záporných), uživatelé 5,4/10

* IMDb: 6,4/10

Rozdíl na Rotten Tomatoes je opravdu velký: 41 proti 69. A čeští diváci na ČSFD stojí se svými 71 procenty jasně na straně diváků, ne kritiků.

Co konkrétně vadilo kritikům

* Odvozenost. Souhrn kritiků na Rotten Tomatoes mluví o „odvozené a ospalé“ cestě postapokalypsou. Chicago Reader píše, že film je poskládaný z ohraných motivů zapamatovatelnějších filmů.

* Tempo a rozbředlost. Podle souhrnu RT krásný obraz nevyváží bezcílné vyprávění a slabé tempo. Jeannette Catsoulis z New York Times uznává prvky solidního thrilleru, ale píše, že příběh se toulá a napětí brzdí Higova sklíčenost.

* Sentiment. Little White Lies film odbývá jako změť sentimentu a nostalgie po Americe s několika intenzivními akčními scénami.

* Na co si skoro nikdo nestěžuje: na herce a na obraz. Výtky míří na scénář a originalitu, ne na řemeslo.

Pro férovost: kritici nebyli jednotní. Recenzent britského The Times dal tři hvězdy z pěti s tím, že Scott umí udělat podívanou i na konci světa. Polygon dal 90 ze 100 a Kinobox 70 % s hodnocením „skvělá a řemeslně zručná žánrovka“. Většina kritiků ho tedy nepohřbila, spíš přijala vlažně.

Co oceňují diváci

* Herci. Divácký souhrn na Rotten Tomatoes chválí hlavně přesvědčivé výkony hlavních představitelů. Zároveň připouští, že rozvážné tempo nemusí sednout každému.

* Provedení známého. Jeden uživatel Metacriticu napsal, že nízkému skóre vůbec nerozumí. Přiznává, že ve filmu není nic, co bychom už neviděli, ale provedení je podle něj vynikající.

* Ani diváci nejsou jednotní. Uživatelé Metacriticu dali 5,4, tedy skoro jako kritici. Někteří diváci na Kinoboxu a Metacriticu si stěžují na pomalé tempo nebo na to, že trailer sliboval víc akce.

Proč ten rozdíl vzniká

* Stejný fakt, jiná váha. Kritik i divák vidí totéž: tohle už jsme viděli. Kritik z toho vyvodí „slabší“, divák „udělali to pěkně, takže dobré“.

* Únava ze žánru. Kritik vidí stovky filmů ročně a postapokalyptických putování viděl desítky. Každý další se mu musí obhájit něčím novým. Divák, který si film pustí jednou za čas večer doma, takovou únavu nemá.

* Dílo versus zážitek. Recenze hodnotí film jako dílo: scénář, originalitu, soudržnost, a taky ho srovnává s režisérovou vlastní tvorbou. Od autora Vetřelce, Blade Runnera nebo Marťana se čeká víc. Divák hodnotí, jestli ho film dvě hodiny držel, jestli ho dojal a jestli to byl dobrý večer.

* Kdo vůbec hodnotí. Kritik píše o všem, co mu přidělí. Divácké hodnocení dává hlavně ten, kdo si film sám vybral, protože ho lákal žánr nebo herci. To je výběrové zkreslení, a funguje oběma směry. Popcornmeter navíc počítá jen ověřené diváky, kteří si koupili vstupenku.

* Co měří procenta. Tomatometer neříká, jak moc se film kritikům líbil, ale kolik recenzí bylo kladných. Průměrná známka 5,5/10 znamená vlažné přijetí, ne propadák.

* Očekávání. Kdo čekal akční jízdu podle traileru, mohl být zklamaný. Kdo čekal tiché putování o samotě a naději, spíš byl spokojený.

Můj pohled: čtyři hvězdičky z pěti

Na film jsem se díval se svou přítelkyní a ona byla moc spokojená. A přesně o tom je pro mě sledování filmů: abychom z toho oba měli dobrý pocit a mohli ho spolu sdílet. Tenhle film nám to dal. Krajina, ticho, Elordi, který překvapivě unese tíhu smutku, a Brolin jako zarputilý parťák.

Kritikům přitom v mnohém rozumím. Jen si myslím, že to, co jsme ten večer prožili, je stejně platné měřítko jako originalita. Nejsme hlupáci ani nevzdělanci. Kritika a diváci tu prostě odpovídají na jinou otázku. Kritik se ptá, co film přinesl nového do žánru a do režisérovy tvorby. My jsme se ptali, jestli nám ten večer stál za to.

Poctivé výhrady

* Odvozenost. Většinu motivů jsme v postapokalyptických filmech už viděli.

* Tempo. Místy se toulá a napětí se ztrácí.

* Sentiment. Občas sklouzne do citovosti, kterou si úplně nezaslouží.

* Očekávání. Kdo chce akční velkofilm, bude spíš zklamaný.

Pro koho je a pro koho ne

* Pro vás, pokud máte rádi pomalé, melancholické postapo, krajinu, herecké filmy a večery ve dvou s filmem, o kterém si pak chcete povídat.

* Spíš ne, pokud čekáte nepřetržitou akci nebo od Ridleyho Scotta další Vetřelce.

Závěrem

Recenze stojí za přečtení i tomu, komu se film líbil. Vysvětlí, proč někomu jinému nesedl, a rozumět vlastnímu zážitku je víc než jen souhlasit s procenty. Ale když vás film zahřál a měli jste o čem mluvit, nikdo vám to nemá brát. Vzhlížet ke hvězdám je pro mě poctivě natočený a dobře zahraný film o tom, proč chtít žít dál. Čtyři hvězdičky z pěti, v originále s titulky.

Zdroje

* ČSFD: Vzhlížet ke hvězdám (hodnocení 71 % podle autora, 27. 10. 2026) – https://www.csfd.cz/film/1610745-vzhlizet-ke-hvezdam/prehled/

* Kinobox: Vzhlížet ke hvězdám (hodnocení, komentáře) – https://www.kinobox.cz/film/3324726-vzhlizet-ke-hvezdam

* Filip Šula, Kinobox (recenze) – https://www.kinobox.cz/clanky/recenze/57455-vzhlizet-ke-hvezdam-a-odrazet-bandity-ridley-scott-natocil-meditativni-postapo-western

* Rotten Tomatoes: The Dog Stars (Tomatometer, Popcornmeter, souhrny kritiků a diváků) – https://www.rottentomatoes.com/m/the_dog_stars

* Metacritic: The Dog Stars (Metascore, uživatelské hodnocení a recenze, mj. Polygon) – https://www.metacritic.com/movie/the-dog-stars/

* IMDb: The Dog Stars – https://www.imdb.com/title/tt21285562/

* Jeannette Catsoulis, The New York Times (27. 8. 2026) – https://www.nytimes.com/2026/08/27/movies/the-dog-stars-review.html

* Joey Shapiro, Chicago Reader – https://chicagoreader.com/film-tv/movie-review/review-the-dog-stars/

* Billie Walker, Little White Lies – https://lwlies.com/reviews/the-dog-stars

* Jake Helm, The Times (UK) – https://www.thetimes.com/culture/film/article/ridley-scott-the-dog-stars-review-return-to-sci-fi-will-leave-you-yearning-for-more-jm9fmbm53

* Wikipedie (cs): Vzhlížet ke hvězdám – https://cs.wikipedia.org/wiki/Vzhl%C3%AD%C5%BEet_ke_hv%C4%9Bzd%C3%A1m

* Rakuten TV CZ: Vzhlížet ke hvězdám (nabídka, zvuk a titulky ověřeny 27. 10. 2026) – https://…

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Některé filmy vám už v první čtvrthodině řeknou, čím budou, a pak to poctivě splní. Rivalové z Oklahomy jsou jiní. Dávají si na čas, odbočují, hrají bluegrass, vysvětlují, jak žije včelstvo, a teprve postupně ukazují, jaký příběh vlastně vyprávějí. Pro mě je to jeden z nejosvěžujících filmových zážitků letošního roku a dávám mu plných pět hvězdiček z pěti.

Filmopis · článek · 26. října 2026

Text je přísně bez spoilerů. Popisuje jen výchozí situaci na úrovni oficiální anotace a traileru. Hodnocení platí k 26. 10. 2026.

Základní údaje

* Původní název: The Rivals of Amziah King

* Země a rok: USA / Velká Británie, 2025 (světová premiéra na festivalu SXSW v březnu 2025, americká distribuce v srpnu 2026)

* Stopáž: 130 minut

* Scénář a režie: Andrew Patterson

* Kamera: Miguel Ioann Littin Menz

* Střih: Patrick J. Smith

* Hudba: Erick Alexander, Jared Bulmer

* Hrají: Matthew McConaughey, Angelina LookingGlass, Kurt Russell, Rob Morgan, Jake Horowitz, Tony Revolori, Owen Teague, Cole Sprouse, Scott Shepherd

Kde a jak film vidět

Tady musím být upřímný: v Česku film zatím oficiálně dostupný není. Nemá českou kinodistribuci ani nabídku na tuzemských streamovacích službách. Zatím ho najdete jen na zahraničních VOD službách, například na americkém Apple TV, kde jsem ho viděl i já. V USA je od poloviny září k digitální výpůjčce a koupi. Na ČSFD má film český název Rivalové z Oklahomy, ve Francii se promítal v kinech pod názvem Oklahoma Honey. Jakmile se objeví česká premiéra nebo stream, dáme vědět.

Ať už ho uvidíte kdekoli, pusťte si ho v původním znění s titulky, nikdy ne s dabingem. Hudební čísla, McConaugheyho protahovaná řeč a hlavně jazyková hravost scénáře jsou nedílnou součástí filmu a dabing by z nich nechal jen stín.

O čem to je

Amziah King je včelař a výrobce medu, znovuzrozený křesťan a mandolinista amatérské bluegrassové kapely. V malém oklahomském městečku je tak trochu středem vesmíru: zná každého, každému pomůže a ke každému má historku. Po letech se k němu vrací Kateri, mladá žena, kterou s manželkou kdysi vychovávali jako pěstounskou dceru. Amziah ji provede svým světem: včelíny, kostelním společným obědem, zkouškami kapely a výjezdem k roji, který se usadil v základní škole.

Pod sladkou idylou ale běží tvrdý obchod. Med je tu skutečné zboží za velké peníze a Amziah má konkurenci. Tu ztělesňuje Dob McCoy v podání Kurta Russella, zdvořilý, starosvětský a o to znepokojivější. Víc prozrazovat nebudu, protože radost z tohoto filmu je z velké části v tom, že nevíte, kam vás zavede.

Kdo za tím stojí

Andrew Patterson pochází z Oklahomy a v Oklahomě žije a pracuje. Jeho debut Nezměrnost noci (The Vast of Night, 2019) byl nízkorozpočtová sci-fi, která si fanoušky získala hlavně formou: dlouhými záběry, rozhlasovou atmosférou a důvěrou v trpělivého diváka. Rivalové z Oklahomy jsou jeho druhým celovečerním filmem a podle rozhovoru pro The Hollywood Reporter na nich pracoval řadu let.

* Inspirace: Podle Pattersona vycházel námět z toho, co měl na dosah. Jeden z jeho nejbližších přátel vlastnil zpracovnu medu. Film tak stojí na skutečné znalosti prostředí, ne na turistickém pohledu zvenčí.

* Hlavní role: Pro Matthewa McConaugheyho je to návrat k hraní po pětileté přestávce od hraných filmů. V THR řekl, že scénář mu připadal „poetický, hudební“ a velmi vtipný a že je to „příběh pro outsidery“. Svou postavu popsal jako „dárce sounáležitosti“.

* Objev: Angelina LookingGlass je v podstatě nováčkem. Indiánská castingová režisérka Angelique Midthunder podle Pattersona prošla stovky mladých žen. LookingGlass se objevila až ve třetí várce konkurzních nahrávek a Patterson o ní mluví jako o herečce s „nejhypnotičtějším pohledem“, jaký viděl.

* Natáčení: Natáčelo se v létě 2023 v Alabamě, venku, mezi skutečnými včelami a za neustálých výpadků kvůli bouřkám. Patterson výsledek popisuje jako „velký, světlý, slunný film“.

* Postprodukce: Byla dlouhá a podle dostupných zdrojů i komplikovaná. Patterson k ní v THR řekl jen, že byly různé vize a nakonec zvítězila ta jeho.

Proč mě nadchl způsob vyprávění

Tohle je pro mě důvod, proč Rivaly doporučuji tak vřele. Bez spoilerů to lze shrnout do několika bodů.

* Rytmus, který si dovolí zpomalit. Film tráví hodně času se svými postavami: v kuchyni, v autě, na parkovišti u stánku s jídlem, kde kapela hraje jen tak. Matt Zoller Seitz z RogerEbert.com píše, že film nechá hlavní dějovou linii stranou a uspořádá čtyřminutový jam v malé kuchyni, protože věří, že vás postavy baví. Mě bavily.

* Odbočky, které nejsou vatou. Seitz připouští, že některé pasáže by učitel scenáristiky škrtl jako zbytečné. Zároveň ale upozorňuje, že se zpětně ukazují jako „sliby, které měl film v úmyslu dodržet“. Přesně to jsem zažil. Drobnosti z první hodiny, výklad o včelách, kostelní oběd nebo písničky, se později vracejí v nečekaném světle. Když film skončí, máte chuť si ho v hlavě přehrát ještě jednou a zjistit, co všechno vám předem naznačil.

* Vypravěč, kterého chcete poslouchat. Velkou část úvodu nese Amziahova řeč: komentáře, historky, malé přednášky o životě úlu. Seitz ho přirovnává k postavám z románů Charlese Portise (Maršál) a upozorňuje na scénu z kostelního oběda. Amziah tam provádí jídly, za každým vidí příběh člověka, který ho uvařil, a každé označí za „buď pravdu, nebo lež“. Je to jedna z nejlepších scén filmu a zároveň malý návod, jak se na něj dívat.

* Žánr, který se nedá chytit. ČSFD film řadí mezi krimi, drama a thriller, Wikipedie mezi neowesterny s prvky černé komedie. Owen Gleiberman z Variety ho po premiéře na SXSW popsal jako neobvyklou směs neorealismu, westernu a muzikálu ze včelařského prostředí. Kinobox si už u traileru všiml, jak film přechází mezi žánrovými rejstříky. Na tom je hodně pravdy. Film se během dvou hodin několikrát promění a pokaždé změní to, co od něj čekáte. Jak přesně, vám neprozradím.

* Střih jako hudební nástroj. Katie Walsh (Tribune News Service) píše, že logika filmu „spočívá ve střihu“. Upozorňuje na motiv trhaného zastavování a rozjíždění obrazu se zmrazenými záběry. Střihač Patrick J. Smith pracuje s obrazem podobně, jako kapela pracuje s písní: zrychluje, zastavuje, nechává vyznít.

* Důvěra v diváka. Patterson v THR říká, že podobně velkou volnost vyprávění zná z románů, opery i popových písní, ale studiový systém ji obvykle nedovolí. Divákům prý věří, že ji unesou. Svěžest Rivalů podle mě plyne právě odtud: film s vámi zachází jako s někým, kdo dává pozor, a odmění vás za to.

Témata

* Komunita jako úl. Ústřední metafora filmu je lidské společenství jako včelstvo, s rolemi, pravidly a vzájemnou závislostí. Seitz ji považuje za místy až příliš zdůrazněnou, ale dost pevnou, aby nesla celý film. Film je podle něj stejně tak kázání charismatického kazatele jako venkovská pohádka.

* Sounáležitost. Amziah přivádí lidi z okraje do středu kruhu. To platí pro jeho kapelu „podivínů“ i pro Kateri, dívku s těžkou pěstounskou minulostí.

* Med jako ekonomika. Pod idylou je obchod, konkurence a peníze. Bill Newcott (Saturday Evening Post) přirovnává film k oklahomské prérii, která jen vypadá plochá a předvídatelná. Kdo ji podcení, skončí v příkopu.

* Víra a pravda. Kostel, společné obědy a Amziahovo křesťanství nejsou kulisa. Film neustále zkoumá rozdíl mezi tím, jak se lidé prezentují, a tím, kým jsou. Newcott to shrnuje tak, že věci nemusí být, čím se zdají, ale lidé svou povahu prozradí hned od začátku.

Herci

* Matthew McConaughey jako Amziah King. Je to role šitá na míru jeho kazatelskému šarmu, protahované řeči a ďábelskému úsměvu. Zpívá, hraje na mandolínu a podle několika zdrojů pracoval se skutečnými včelami sám. Na snímku nejsou žádné počítačové včely. Seitz si cení i toho, že mladou kolegyni nepřehrává a nechává ji zazářit.

* Angelina LookingGlass jako Kateri. Rotten Tomatoes v souhrnném hodnocení kritiky mluví o jejím „výrazném debutu“. Newcott chválí, jak postupně odkrývá vrstvy postavy. Některým kritikům připadá příliš neprůhledná, já v tom vidím promyšlenou zdrženlivost. Duety s McConaugheym, mluvené i zpívané, patří k nejkrásnějším momentům filmu.

* Kurt Russell jako Dob McCoy, zdvořilý a chladně n…

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Na podzim se vyplatí vybírat pečlivěji. Nabídka HBO Max je v Česku obrovská a nejlepší věci v ní snadno zapadnou. Do tipové epizody Filmopisu se dostal jeden seriál a dva filmy, které jsou v katalogu teprve pár týdnů, mají dobré ohlasy a zatím se o nich u nás moc nemluví: thriller American Hostage s Jonem Hammem, japonský epos Kokuhó ze světa divadla kabuki a Milost Paola Sorrentina.

Filmopis · článek k tipové epizodě podcastu · 26. října 2026

Text je přísně bez spoilerů. U každého titulu popisuje jen výchozí situaci na úrovni traileru. U American Hostage, který vychází ze skutečné události, záměrně neprozrazuje, jak případ skončil. Hodnocení platí k 26. 10. 2026.

Proč zrovna tyhle tři

Na první pohled nemají nic společného. Americká kriminálka ze sedmdesátých let, tříhodinová japonská sága přes půl století a komorní italské drama z prezidentského paláce. Když je ale člověk vidí vedle sebe, začne mezi nimi probleskovat stejná otázka: co člověk dluží roli, kterou dostal? Reportér svému mikrofonu, herec tradici svého divadla, prezident svému úřadu. To je můj výklad, ne záměr tvůrců, ale jako klíč k podzimnímu maratonu funguje dobře.

Spojuje je i něco praktičtějšího. Všechny tři jsou na HBO Max v rámci předplatného a všechny tři jsou pomalejší, než je na streamu zvykem. Nechávají scény dýchat a počítají s tím, že u nich vydržíte. A všechny tři doporučuji v původním znění s titulky. Herec není jen tvář, je to i hlas, a u těchto tří titulů by dabing vzal velkou část toho nejlepšího.

1. American Hostage: když únosce chce mikrofon

Indianapolis, sedmdesátá léta. Fred Heckman je oblíbený rozhlasový reportér, hlas, kterému město věří. Jednoho dne se ocitne uprostřed krize na život a na smrt: muž, který drží rukojmí, si vyžádá rozhovor, přímo v jeho zpravodajském pořadu a živě.

Tím je položená otázka, která nese celý seriál. Novinář má informovat. Co ale dělat, když vám únosce nabídne mikrofon? Kde končí práce a kde začíná odpovědnost za cizí život? A kdy reportér přestává událost popisovat a začíná ji ovlivňovat? Seriál přitom nezůstává jen u samotné krize. Sleduje i všechno kolem: redakci, šéfy, posluchače, policii. Každý chce od Freda něco jiného.

Seriál vychází ze skutečného případu. Doporučuji nic nedohledávat, dokud nedokoukáte. Napětí tu stojí na tom, že nevíte, kam se věci pohnou, a znalost skutečného konce by vám ho vzala.

* Formát: osmidílná minisérie, díly po 41 až 51 minutách. V USA ji vysílá MGM+, na HBO Max v Česku je od září.

* Díly vycházejí týdně: poslední, osmý díl má v USA premiéru 1. listopadu. Kdo začne teď, dokouká zhruba ve chvíli, kdy bude řada kompletní.

* Scénář: Shawn Ryan a Eileen Myers. Režie: Adam Arkin a Nina Lopez-Corrado.

* Hrají: Jon Hamm, Giovanni Ribisi, Kristoffer Polaha, William Jackson Harper, Mireille Enos, Jonathan Tucker.

* Jak sledovat: v originálním anglickém znění s českými titulky.

Hlavní důvod, proč se dívat, je herecký souboj. Jon Hamm je tu jiný, než ho znáte ze Šílenců. Žádný šarmantní mág z reklamky, ale člověk, který celou dobu drží tiché napětí a váží každé slovo, protože ví, že jde do éteru. Proti němu stojí Giovanni Ribisi, výbušný a nevyzpytatelný. Ten kontrast mezi klidem a nevypočitatelností je motorem celého seriálu.

Hodnocení

* Rotten Tomatoes (1. řada): 84 % kladných recenzí (19 recenzí), diváci (Popcornmeter) 90 %.

* Metacritic: 61/100 (8 recenzí).

* IMDb: 7,0/10.

* ČSFD: 73 % (zatím jen 21 hodnocení, podle najdi-film.cz).

* Kinobox: 71 %.

Shrnutí kritiky na Rotten Tomatoes říká zhruba tohle: příběh na první pohled nemusí působit jako něco, co si žádá nové zpracování, ale vynikající Hamm a odvážný Ribisi ho obhájí. Nejčastější výtka, kterou opakuje například The Hollywood Reporter, se týká délky: osm dílů je na jeden případ hodně a tempo se místy vleče. Souhlasím jen napůl. Ten prostor dává šanci poznat lidi kolem hlavní postavy, takže napětí není jen v tom, co se stane, ale i v tom, jak se kdo zachová. Doporučuji ale dávkovat po jednom dílu, ne nárazově.

Pro filmové fajnšmekry je tu bonus. Stejný skutečný případ zpracoval Gus Van Sant ve filmu Dead Man’s Wire (2025). Nabízí se tak srovnání, které jinde nedostanete: funguje tenhle příběh lépe jako dvouhodinový film, nebo jako osmidílný seriál?

* Pro koho: pro fanoušky Jona Hamma, dobových kriminálek a pomalého napětí. A pro každého, koho zajímá etika médií. Retro kulisy rozhlasu a telefonů s kabelem tu obalují úplně dnešní otázku: zprostředkovává novinář příběh, nebo se stává jeho součástí?

* Pro koho spíš ne: pro ty, kdo čekají akci a rychlé tempo.

2. Kokuhó: tři hodiny, které utečou

Druhý tip je v katalogu úplná novinka, na HBO Max dorazil minulý týden. Japonský film Kokuhó, mezinárodně také jako National Treasure, trvá 174 minut. Nenechte se tím odradit. Je to epos, který ten čas potřebuje.

Nagasaki, rok 1964. Čtrnáctiletý Kikuo pochází ze světa jakuzy a dostane se pod křídla slavného herce divadla kabuki. Vyrůstá spolu s jeho synem a dědicem Šunsukem a film pak sleduje padesát let jejich přátelství a rivality. Odehrává se ve světě, kde ženské role tradičně hrají muži a kde o všem rozhoduje původ, ale i talent. Jeden má krev, druhý má dar a oba chtějí totéž.

To, že ženské role hrají muži, tu není exotická zajímavost na okraj. Je to srdce příběhu. Celý život se trénujete, abyste na jevišti byli někým, kým nejste, a film se ptá, co to s vámi udělá mimo jeviště. Je to snímek o umění, o oběti a o ceně za dokonalost, a tím pádem i o něčem, co zná každý, kdo kdy dělal cokoli naplno.

* Režie: Lee Sang-il. Scénář: Satoko Okudera podle románu Šúiči Jošidy.

* Hrají: Rjó Jošizawa (Kikuo), Rjúsei Jokohama (Šunsuke), Ken Watanabe a další.

* Délka: 174 minut.

* Úspěch: podle IMDb vydělal celosvětově přes 134 milionů dolarů a v Japonsku patří k největším domácím hitům. Získal nominaci na Oscara za masky a účesy, což u filmu o divadle, kde je líčení součástí umění, dává dokonalý smysl.

* Jak sledovat: v japonském znění s českými titulky. Dabing nemá, a to je dobře. U filmu, kde jde o hlas, dikci a divadelní přednes, by dabing zničil polovinu zážitku.

Hodnocení

* Rotten Tomatoes: 95 % kladných recenzí (60 recenzí), Popcornmeter 96 %.

* Metacritic: 80/100 (10 recenzí, všechny pozitivní).

* IMDb: 7,5/10.

* ČSFD: 73 % (55 hodnocení, podle najdi-film.cz).

* Kinobox: 77 %.

Kritici na Rotten Tomatoes ho popisují jako vizuální knockout, který trpělivě zkoumá, jakou cenu platí umělci za své řemeslo, a dodávají, že technické kvality se vyrovnají jen skvělým výkonům Jošizawy a Jokohamy. Výhrady, například od IndieWire, míří na délku a melodrama ve druhé polovině. Kdo nemá rád velká citová gesta, bude tu chvílemi trpět. Podle mě k tomu ale patří. Kabuki je divadlo velkých gest a film to nezapírá.

Zajímavá je i otázka, kterou si nejspíš budete klást během sledování: talent, nebo krev? Kokuhó se odehrává v tradici, kde se role a jména dědí v rodině. Téma to ale není jen japonské. Stačí se rozhlédnout, kolik zavedených herců, lékařů nebo podnikatelů má rodiče ve stejném oboru.

* Pro koho: pro milovníky velkých epických příběhů, rodinných ság a filmů o umění. Kdo měl rád Černou labuť nebo Amadea, najde tu příbuzné téma (to srovnání je můj tip, ne citace kritiky).

* Jak se dívat: na velké obrazovce, ne v telefonu, a ideálně na jeden zátah. Pocit, že jste s hrdiny prožili půl století, se dostaví hlavně tehdy, když vás nic nevytrhne. Pokud to nejde, film se dá dobře dělit po kapitolách a desetiletích.

3. Milost: Sorrentino, který šeptá

Třetí tip je Milost, v originále La grazia, nový film Paola Sorrentina z roku 2025. V českých kinech běžel v lednu, teď je na HBO Max.

Italský prezident Mariano De Santis, vdovec a právník, dosluhuje poslední měsíce v úřadu. Na stole má dvě žádosti o milost a jeden kontroverzní zákon a nedokáže se rozhodnout. Pomáhá mu dcera Dorotea, jeho nejbližší spolupracovnice, a spolu hledají odpověď na otázku, komu vlastně patří naše dny. Je to pomalá, ironická a dojemná meditace o moci, pochybnostech a stáří.

* Scénář a režie: Paolo Sorrentino.

* Hrají: Toni Servillo, Anna Ferzetti (Dorotea), Orlando Cinque, Massimo Venturiello, Milvia Marigliano.

* Délka: 132…

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Ve 2:17 ráno vstanou děti z jedné třídy z postele, vyběhnou do tmy a už se nevrátí. Hodina zmizení Zacha Creggera je od víkendu na Netflixu a patří k nemnoha hororům, na kterých se shodne multiplex, kritika i filmová akademie. Filmopis se ptá, jak se bývalému komikovi ze skečové party daří oslovit tak široké publikum: od fanoušků obyčejných lekaček po filmové labužníky.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 25. října 2026

Článek je přísně bez spoilerů. Z děje popisuje jen výchozí situaci, kterou ukazují trailery. Neprozrazuje, kdo nebo co za zmizením stojí, jak film končí, ani co odhalují jednotlivé kapitoly.

O čem Hodina zmizení je

Malé americké městečko, obyčejná noc. Přesně ve 2:17 ráno se sedmnáct dětí z jedné třídy probudí, sejde po schodech, otevře dveře a vyběhne do tmy. Bezpečnostní kamery u domů je zachytí, jak běží samy, s rozpřaženýma rukama, jako by si hrály na letadla. Žádné z nich se nevrátí. Ve třídě zůstane jediné dítě.

Město hledá viníka a podezření padne na učitelku Justine (Julia Garner). Zmizela přece celá její třída a nikdo jiný. Rodiče se bouří, škola ji pošle domů a jeden z otců, Archer (Josh Brolin), začne pátrat na vlastní pěst.

Podstatná je forma. Film je rozdělený do kapitol a každá sleduje události z pohledu jiné postavy: učitelky, otce, policisty, ředitele školy a dalších. Některé okamžiky tak divák vidí víckrát, pokaždé z jiného úhlu. Co která kapitola přinese, si každý musí objevit sám, a tenhle text mu to nevezme.

* Originální název: Weapons (USA, 2025).

* Režie, scénář a spoluautorství hudby: Zach Cregger.

* Délka: 128 minut. V Česku přístupné od 15 let. Obsahuje drsné násilí, takže to opravdu není film pro děti, přestože je o dětech.

* Kde vidět: na Netflixu v Česku od soboty 24. 10. 2026, v původním anglickém znění s českými titulky, bez dabingu. Podle databáze StreamRadar ze stejného dne zmizel z HBO Max.

* Česká kina: premiéra 7. 8. 2025 v distribuci Vertical Entertainment.

Původní znění je tu výhodou. Herec není jen tvář, je to i hlas, a bez toho, jak mluví Brolin nebo Garner, by člověk přišel o velkou část jejich výkonů.

Malá ironie na okraj: když se scénář v lednu 2023 prodával, patřil podle Wikipedie mezi zájemce i Netflix. Vyhrálo studio New Line, protože garantovalo uvedení v kinech. Netflix tehdy film nedostal, a teď ho má stejně.

Kdo je Zach Cregger

Bez režiséra se otázka po širokém publiku zodpovědět nedá. Zach Cregger se narodil v roce 1981 v Arlingtonu ve Virginii a studoval na newyorské School of Visual Arts. Tam v roce 2000 založil s Trevorem Moorem a Samem Brownem komediální skupinu The Whitest Kids U’ Know. Parta, kterou lze s trochou nadsázky přirovnat k americké odpovědi na Monty Pythona, si skeče psala, hrála i natáčela sama. V roce 2006 vyhrála cenu pro nejlepší skečovou skupinu na komediálním festivalu HBO v Aspenu a její pořad pak běžel pět řad (2007–2011).

Následovala léta hledání. S Moorem režíroval komedii Miss Březen (2009), kterou kritika smetla, a hrál v sitcomech jako Guys with Kids nebo Wrecked. Nic nenasvědčovalo tomu, že se z něj stane jeden z nejsledovanějších hororových režisérů současnosti.

Pak přišel Barbar (2022). Malý horor za zhruba 4,5 milionu dolarů inspirovala podle Wikipedie kniha Gavina de Beckera Dar strachu, která popisuje, jak lidé, a zvlášť ženy, přehlížejí varovné signály, protože nechtějí působit nezdvořile. Cregger z ní vytěžil jedinou scénu na třicet stran a pak psal dál bez plánu. Podle vlastních slov vychází z jednoduchého pravidla: když sám nemá dlouhodobý plán, nikdo nemůže tušit, co přijde.

Barbar vydělal přes 46 milionů dolarů. Hlavně se o něm ale mluvilo: tržby ve druhém víkendu klesly podle Wikipedie jen o 40 %, zatímco u hororů bývá běžný propad kolem 65 %. Na ČSFD má dnes 71 %.

A pak je tu osobní rovina. V roce 2021 zemřel Trevor Moore, Creggerův přítel a spoluzakladatel Whitest Kids. Podle Wikipedie Cregger začal Hodinu zmizení psát právě po jeho smrti.

Tvůrci a herci

Scénář Hodiny zmizení vyvolal v lednu 2023 dražbu, do které se podle Wikipedie zapojily Netflix, New Line, TriStar i Universal. New Line zaplatilo 38 milionů dolarů a slíbilo kina. Na teprve druhý Creggerův horor je to mimořádná důvěra.

Původně měli hrát Pedro Pascal, Renate Reinsve a Brian Tyree Henry. Stávky v Hollywoodu ale natáčení odložily a Pascala nahradil Josh Brolin. Točilo se v Atlantě od května do července 2024.

* Josh Brolin (Tahle země není pro starý, Thanos z Avengers, Duna) hraje otce jednoho ze zmizelých dětí a je zároveň výkonným producentem. Umí být najednou vzteklý i zlomený.

* Julia Garner (Ozark) hraje učitelku Justine. Není to žádná svatá oběť, má své chyby, a přesto jí divák fandí.

* Alden Ehrenreich (Solo) hraje policistu Paula. Komická složka filmu, aniž by šlo o komedii.

* Benedict Wong (Doctor Strange, Problém tří těles) hraje ředitele školy.

* Austin Abrams (Euforie) hraje drogově závislého bezdomovce Jamese.

* Cary Christopher hraje Alexe, jediné dítě ze třídy, které nezmizelo.

* Amy Madigan za film získala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli, k tomu cenu herců (dříve SAG) a Critics’ Choice. O její roli tu záměrně nepíšu. Podle Wikipedie byla předtím na Oscara nominovaná naposledy v roce 1986, což je nejdelší odstup mezi nominacemi u herečky.

* V menších rolích: Toby Huss, June Diane Raphael, Justin Long (známý z Barbara) a Sara Paxton, Creggerova manželka.

Za kamerou stál Larkin Seiple (Všechno, všude, najednou). Hudbu složili bratři Ryan a Hays Holladayovi společně s Creggerem. Režisér si tedy hlídá i rytmus soundtracku.

Čísla a kritika

Film vstoupil do amerických kin 8. srpna 2025. Původně měl vyjít až v lednu 2026, ale testovací projekce dopadly podle Wikipedie tak dobře, že ho studio posunulo do letní sezony. První čtvrteční představení začínala ve 14:17.

* Tržby: za první víkend 43,5 milionu dolarů a první místo v žebříčku. Ve druhém víkendu pokles jen o zhruba 44 %. Celkem kolem 270 milionů dolarů po celém světě při rozpočtu 38 milionů. Variety podle Wikipedie odhadovala čistý zisk z kin nejméně na 65 milionů.

* Česko: podle Kinoboxu 68 005 diváků a tržby 14,6 milionu Kč. Kinobox v jednom z přehledů návštěvnosti psal, že si film mezi víkendy dokonce mírně polepšil, což se u hororů skoro nestává.

* ČSFD: 75 % (13 796 hodnocení).

* Kinobox: 74 %.

* Rotten Tomatoes: 93 % kladných recenzí ze 400, diváci (Popcornmeter) 85 %.

* Metacritic: 81 bodů ze 48 recenzí („všeobecné uznání“).

* IMDb: 7,4/10 z více než 400 tisíc hlasů.

* Ceny: kromě Oscara pro Amy Madigan nominace Creggera za scénář na Critics’ Choice a na cenu amerického svazu scenáristů (WGA). Film dále získal nominaci Svazu producentů (PGA) a na Zlatý glóbus za filmový a kasovní úspěch.

Hodnocení jsou platná k 25. 10. 2026. Nápadné je, že kritici jsou nadšenější než diváci, což u hororu bývá spíš naopak. Vysvětlení se nabízí: část publika čekala čistokrevný horor od první do poslední minuty a dostala mozaiku, která je zároveň detektivkou, dramatem a černou komedií. Na ČSFD to dobře vidět: mezi plnými pěti hvězdičkami se objevují zklamané hlasy lidí, kteří čekali něco jiného.

Shrnutí kritiky na Rotten Tomatoes mluví o mistrně utkaném příběhu děsivého tajemství a o triumfu druhého filmu, který Creggera potvrzuje jako mistra hororu. San Francisco Chronicle ho označila za skutečného hororového autora, Empire dal pět hvězdiček z pěti. Peter Debruge ve Variety píše o krutém a zvráceném příběhu na dobrou noc, jaký by mohli spřádat bratři Grimmové. IGN (9/10) chválí, že Cregger zdokonaluje směs nesnesitelného napětí a černého humoru z Barbara.

Výhrady se ale objevily také. Manohla Dargis v The New York Times napsala, že členění na kapitoly a jejich překrývání působí spíš jako zdržovací taktika. Smíšené reakce byly i v dalších amerických recenzích.

Proč osloví všechny

Jak to, že jeden film zaujme diváka, který chce v pátek večer hlavně popcorn a lekačky, i diváka, kterého lekačky spíš otravují? V podcastu jsme to rozložili na několik ingrediencí.

1. Načasování komika

Horor a komedie mají stejnou mechaniku: vybudovat očekávání a v přesný okamžik ho porušit. U vtipu přijde point…

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Zlatá palma z letošního Cannes rozděluje publikum podle linie, kterou známe z každé debaty o kulturních válkách. Konzervativní a křesťanští recenzenti v něm vidí obžalobu progresivního státu, část liberální kritiky mluví o manipulaci a o slaměném panákovi jménem Barnevernet. Cristian Mungiu tvrdí, že nestraní nikomu. Filmopis se ptá, zda mu to lze věřit a zda obstojí premisa, která se kolem filmu nabízí: do které země přijdeš, té zákony dodržuj.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 25. října 2026

Článek je bez spoilerů: z děje popisuje jen výchozí situaci, konec ani pozdější vývoj neprozrazuje.

O čem Fjord je

Rumunsko-norská rodina Gheorghiuových se stěhuje z Bukurešti do vesnice u norského fjordu. Otec Mihai (Sebastian Stan) je vystudovaný inženýr a ve škole spravuje počítače. Matka Lisbet (Renate Reinsve) je Norka a pracuje jako zdravotní sestra v domově pro seniory. Podle Justina Changa z The New Yorker se poznali, když Lisbet působila v Rumunsku jako misionářka. Mají pět dětí, nejmladší ještě kojí. Jsou to evangelikální křesťané: doma nejsou mobily ani YouTube, rodina se společně modlí a zpívá chorály u piana.

Pak si pracovnice školy Frida všimne na zádech nejstarší dcery Elii modřin a případ předá úřadu na ochranu dětí Barnevernet. Mihai připustí, že děti občas plácl, oba rodiče ale týrání popírají. Úřad během pár dní umístí všech pět dětí do pěstounské péče, včetně kojence, a souběžně se rozběhne trestní vyšetřování. Škola už dřív řešila, že nejmladší dcera řekla spolužačce, že její orientace je proti Boží vůli. Rodiče proto začnou mít pocit, že nejsou souzeni za facku, ale za svou víru.

Vedle rodiny stojí sousedé Halbergovi: ředitel školy Mats, jeho žena Mia, právnička, a jejich dospívající dcera Noora, která se spřátelí s Eliou. Dál děj popisovat nebudu. Fjord stojí za to vidět bez předchozích znalostí a pro otázky, kterým se věnuje tento text, stačí výchozí situace: kdo má právo rozhodovat o dětech a podle čeho.

* Délka: 146 minut. Mungiuův první film v angličtině, mluví se v něm i norsky, rumunsky a švédsky.

* Koprodukce: Rumunsko, Francie, Norsko, Švédsko a Dánsko.

* Ocenění: Zlatá palma (23. 5. 2026), cena ekumenické poroty, FIPRESCI a další. Rumunský kandidát na Oscara.

* V Česku: v kinech od 15. 10. 2026 v distribuci Aerofilms, s titulky, přístupný od 12 let. Na české streamovací službě film k 25. 10. 2026 není.

Skutečný případ

Předlohou je kauza rodiny Bodnariuových z obce Naustdal. Barnevernet jim v listopadu 2015 odebral pět dětí a rozdělil je do tří pěstounských rodin. Podle serveru The Local rodiče v rumunské televizi přiznali, že děti občas plácli a tahali za uši, přestože věděli, že je to v Norsku nezákonné. Jejich zastánci tvrdili, že skutečným důvodem byla obava z náboženské indoktrinace.

Kauza vyvolala protesty ve více než 50 městech a do Norska přijela vysoká rumunská delegace. V dubnu 2016 soud vrátil rodičům nejmladší dítě, v červnu se rodina s obcí dohodla na návratu ostatních. The Local připomíná i český rozměr: prezident Miloš Zeman v únoru 2015 přirovnal Barnevernet k nacistickému programu Lebensborn. Českému čtenáři se navíc vybaví kauza Evy Michalákové.

Mungiu podle rozhovoru pro The Verge mluvil se skutečnou rodinou a jejími dětmi, s právníky, novináři, policejním tlumočníkem, lidmi z Barnevernetu i z neziskových organizací a chodil na soudní líčení. Sousedská rodina Halbergových je ale vymyšlená.

Inspirace a příbuzné filmy

* Mungiuovy vzory: sám uvádí Miloše Formana a Roberta Altmana a hlásí se k realismu Zlodějů kol.

* Michael Haneke: Justin Chang Fjord srovnává se Skrytým a Bílou stuhou. Jsou to filmy o tajemstvích a o propasti mezi rodiči a dětmi.

* Podivné nebe (2015): Pavel Sladký v recenzi pro iROZHLAS připomíná polský film o odebraných dětech ve Švédsku. Je vyprávěný jednoznačně z pohledu rodičů a s neklidnou kamerou, kdežto Mungiu volí statické dlouhé záběry bez dramatické hudby.

* Paní Chatterjeeová proti Norsku (2023): proti tomuto indickému filmu se Mungiu podle časopisu Fontene vymezuje jako proti přehánění.

* Terry Eagleton: Mungiu pro The Verge cituje jeho bon mot, že ideologie je jako zápach z úst, vždycky ho má ten druhý.

Tvůrci a herci

Cristian Mungiu (nar. 1968 v Jasech) začínal jako učitel a novinář. Proslavil ho film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (Zlatá palma 2007). V Cannes dále uspěl s filmy Na druhé straně kopců (2012, cena za scénář) a Absolvent (2016, cena za režii). Pro Fjord je klíčový jeho předchozí film R.M.N. (2022) o transylvánské vesnici, která se vzbouří proti srílanským pekařům. Tam je netolerantní konzervativní většina a menšina jsou cizinci, ve Fjordu je to naopak. Mungiu je teď desátým režisérem se dvěma Zlatými palmami. Porota v čele s Pak Čchan-ukem podle RFI ocenila „schopnost zpracovat téma rozmanitosti“.

* Sebastian Stan, rodák z Rumunska a Zimní voják z filmů Marvelu, získal Zlatý glóbus za Jiného člověka a nominaci na Oscara za roli mladého Donalda Trumpa v Učni. Pro Fjord si oholil hlavu. Mungiu pro CBC přiznal, že bez Stanova jména by film nefinancoval.

* Renate Reinsve (Nejhorší člověk na světě, Citová hodnota, za kterou byla letos nominována na Oscara) hrála se Stanem pár už v Jiném člověku.

* Lisa Loven Kongsli (Frida) hrála v Östlundově Turistovi, Ellen Dorrit Petersen (úřednice Gunda) v Trierově Thelmě. Miu hraje Švédka Lisa Carlehed.

* Za kamerou stojí Tudor Vladimir Panduru, hudbu složil Dán Kaspar Kaae.

Rozdělená kritika

Čísla vypadají jednoznačně, recenze už méně. Stav k 25. 10. 2026:

* Hodnocení: Rotten Tomatoes 91 % kladných recenzí, Metacritic 80/100, ČSFD 85 %, Kinobox 69 % (redakční recenze Kinoboxu 90 %).

* Nadšení: Robbie Collin (The Telegraph) dal 5/5. Brett McCracken z křesťanského webu The Gospel Coalition ho vyhlásil nejlepším filmem roku a píše, že ukazuje progresivismus jako novou formu fundamentalismu.

* Výhrady: Peter Bradshaw (The Guardian) dal 2/5. Nicholas Barber (BBC) píše, že Mungiu zjevně straní rodině a systém zobrazuje jako „očistec“ pomalé a bezcitné byrokracie. NPR mluví o filmu „okatě, a přesto obratně manipulativním“: násilí na plátně nevidíme.

* Norsko: ředitelství Bufdir uvedlo, že se film odchyluje od toho, jak má Barnevernet pracovat. Pracovníci úřadu mluví o nerealistickém obrazu. Bývalý vedoucí Kjell Arne Lie naopak tvrdí, že Barnevernet má v akutních případech příliš velkou moc, a výzkumnice z OsloMet film hájí.

* Rumunsko: jednodenní předpremiéru vidělo přes 43 000 diváků v 96 kinech. Domácí kritika se podle Guardianu rozdělila podobně jako západní.

* Česko: iROZHLAS oceňuje snahu o nestrannost, ale ptá se, zda film dost jasně říká, že nic jako výchovný pohlavek neexistuje.

Nestranný, nebo s vlastní vizí?

Mungiu se k nestrannosti hlásí opakovaně a důrazně. Pro Nordisk Film & TV Fond: „Nehájím žádnou ze stran, a už vůbec ne tu konzervativní.“ Pro Fontene se označil za vypravěče a moderátora. Agentuře AP řekl, že je politicky liberál a že film ani na vteřinu neznamená podporu konzervativního pohledu na svět. Pro CBC zase: kdyby se postavil na jednu stranu, ta druhá by se na film nedívala.

Zároveň ale formuluje teze. Pro The Verge řekl, že chtěl vidět, co se v liberálních společnostech stane, když se konzervativci stanou menšinou, a zeptal se: „Existují dobré menšiny a špatné menšiny?“ Pro AP připomněl komunistickou minulost, „kde někdo jiný věděl lépe než vy, co je pro vás dobré“.

Podle mě Fjord nestranný v obvyklém smyslu není. Rodinu sledujeme doma, v intimitě a v bolesti, úřednice jen v práci, za formuláři. Na tuto asymetrii upozorňuje i iROZHLAS a některé hlasy, které cituje Guardian, z ní vyvozují, že dramatická stavba vyrábí sympatie k rodině bez ohledu na autorův úmysl. Děti, kvůli kterým se vše děje, skoro nepromluví. Chang to nazývá nejednoznačností dovedenou až k afektovanosti.

Silný protiargument ale existuje. Pamflet by si nevybral případ, v němž rodiče sami přiznali bití, a nenabídl by tak nesympatického otce. Mihai je neústupný a místy děsivý a církevní shromáždění podle Changa působí jako „hromadné úsměvy s nádechem hrozby“. Úřednice Gunda dostane prostor mluvit o dětech, které zásahy úřadu o…

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Část kritiky ho vyhlásila nejhorším filmem roku, Roger Ebert ho zařadil mezi nejlepší. Filmopis se k němu vrátil s otázkou, která jde pod povrch masek a přestřelek: vypráví kniha Davida Mitchella a film Lany a Lilly Wachowských a Toma Tykwera o tomtéž? Odpověď částečně formuloval sám Mitchell. Tvůrci podle něj „přesunuli pozadí do popředí“.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 24. října 2026

Článek prozrazuje zápletku knihy i filmu.

Šest příběhů, jeden atlas

Film vypráví šest příběhů ze šesti epoch:

* 1849: americký notář Adam Ewing se plaví z Chathamských ostrovů v Tichomoří a lodní lékař, který se vydává za jeho přítele, ho pomalu otravuje.

* 1936: mladý skladatel Robert Frobisher pracuje jako písař slavného, ale vyhořelého skladatele a píše vlastní dílo, Sextet Atlas mraků.

* 1973, San Francisco: novinářka Luisa Rey odhaluje, že jaderná elektrárna je nebezpečná a že firma nechává umlčovat svědky.

* 2012, Londýn: postarší nakladatel Timothy Cavendish skončí proti své vůli v domově důchodců, který připomíná vězení.

* 2144, Neo Soul: klonovaná servírka Sonmi-451 procitne k vědomí a stane se symbolem vzpoury.

* Postapokalyptická Havaj: pastevec Zachry provází ženu z technologicky vyspělé civilizace k troskám observatoře na hoře.

Každý příběh má jiný žánr: námořní deník, dopisy, konspirační thriller, britskou komedii, dystopii a skoro mýtus. A každý hrdina čte, poslouchá nebo sleduje stopu toho předchozího. Frobisher čte Ewingův deník, Luisa Frobisherovy dopisy, Cavendish dostane rukopis o Luise, Sonmi sleduje film o Cavendishovi a pro Zachryho je Sonmi bohyně. Epochy dále propojuje mateřské znaménko ve tvaru komety, které nosí různé postavy, a herci, kteří se v různých dobách vracejí v jiných tělech. Film trvá 172 minut.

Kniha: matrjoška se zrcadlem

Mitchellův román vyšel v roce 2004 jako jeho třetí kniha. Česky vyšel v překladu Jany Housarové. Stavbu knihy autor sám přirovnává k ruské matrjošce. Pět příběhů se postupně přeruší v napínavém bodě, šestý, havajský, je jako jediný vyprávěný celý a stojí přesně uprostřed. Pak se příběhy uzavírají v opačném pořadí a kniha končí tam, kde začala, Ewingovým deníkem. Vzniká tak palindrom, text čitelný tam i zpátky.

Inspirace, které Mitchell sám jmenuje

* Italo Calvino: v textu pro The Guardian (2010) Mitchell píše, že ho na univerzitě koncem 80. let ohromil román Když jedné zimní noci cestující. Calvino rozehrává příběhy, ke kterým se už nevrátí. Mitchell chtěl napsat román, jehož příběhy se dokončí v obráceném pořadí. Pro The Washington Post (2004) to popsal obrazem zrcadla postaveného na konec Calvinovy knihy.

* Původně devět příběhů: tři z minulosti, tři ze současnosti a tři z budoucnosti. Oddíly ale narostly zhruba na sto stran a Mitchell podle svých slov nebyl dost statečný na román o devíti stech stranách. Jeden z vyřazených příběhů se měl týkat korejského rappera. Výzkum v Soulu pak autor použil pro příběh Sonmi.

* Ewing: zmínka o Moriorech v knize Jareda Diamonda Osudy lidských společností. Ti podle Mitchella zapomněli, odkud připluli, i to, jak stavět kánoe. Jazyk 19. století čerpal od Hermana Melvilla.

* Frobisher: vzpomínky Erica Fenbyho, písaře nemocného skladatele Fredericka Deliuse. Frobisherův hlas čerpá z Evelyna Waugha a Christophera Isherwooda.

* Luisa Rey: televizní detektivky 70. let, Všichni prezidentovi muži a James Ellroy.

* Cavendish: Přelet nad kukaččím hnízdem.

* Sonmi: klasická sci-fi, tedy Huxleyho Konec civilizace, Zamjatinovo My, Forsterova povídka Stroj se zastavuje a „vydatné porce“ Blade Runnera.

* Havajská část: rozpadlá angličtina inspirovaná románem Russella Hobana Riddley Walker.

* Název: podle Mitchellova rozhovoru pro The Paris Review je převzatý ze skladby japonského skladatele Tošiho Ičijanagiho. CD si prý koupil jen kvůli krásnému názvu skladby.

Nietzsche, převtělování a dravost

Nietzsche je v knize přítomný výslovně. Starý skladatel Ayrs chce své poslední velké dílo nazvat Věčný návrat, Nietzschemu na počest. Frobisher v posledním dopise mluví o „Nietzschově gramofonové desce“, kterou „Starý“ po dohrání pouští znovu, na věčnost věčností.

Převtělování Mitchell potvrdil v pořadu BBC Radio 4. Doslova všechny hlavní postavy kromě jedné jsou podle něj převtělením téže duše a spojuje je mateřské znaménko. Hned ale dodal, že jde o symbol univerzality lidské povahy. V tomtéž rozhovoru vysvětlil název: mrak je to, co se neustále mění, tedy podoby, a atlas je to, co zůstává, lidská povaha, která je „vždycky taková a vždycky taková bude“. Tématem knihy je podle něj dravost (predacity): jednotlivci loví jednotlivce, skupiny skupiny, národy národy a kmeny kmeny. Lékař v Ewingově příběhu to shrnuje větou, kterou si mnozí pamatují i z filmu: slabí jsou maso a silní jedí.

Buddhismus je v pozadí, ale spíš jako metafora než jako nauka. Mitchell učil v Japonsku a v rozhovoru pro The Moscow Times (2013) se označil za „jakéhosi sekulárního buddhistu“. Medituje, ale v posmrtný život věřit nepotřebuje. Buddhistický model převtělování jinde nazval „zvlášť elegantním“.

V eseji pro The Guardian Mitchell připomíná ještě jedno téma: křehkost vědění. Civilizace může zapomenout, co uměla. „Ve svých chmurnějších dnech,“ píše, „mi budoucnost lidstva připadá znepokojivě podobná jeho minulosti.“

Jak se film (skoro ne)natočil

Mitchell nevěřil, že knihu někdo zfilmuje. Podle svých slov nemůžete chtít po divákovi, aby začínal film šestkrát, a to naposledy po hodině a půl.

* Vývoj: Tom Tykwer adaptaci ohlásil v lednu 2009, Wachowské se jako spolurežisérky oficiálně přidaly v dubnu 2011. V titulcích tehdy stálo jméno Andy Wachowski. Lilly se veřejně přihlásila k tomu, že je trans žena, v roce 2016.

* Financování: Warner Bros. podle Wachowských nabídku stáhl a film vznikl jako nezávislá, převážně evropská produkce. Peníze přišly z německých federálních a regionálních fondů, od ARD Degeto a X Filme. Rozpočet se podle různých zdrojů pohybuje mezi 100 a zhruba 147 miliony dolarů, takže jde o jeden z nejdražších nezávislých filmů vůbec. Německý tisk o něm psal jako o „prvním pokusu o německý blockbuster“.

* Osobní sázka: podle rozhovoru pro The A.V. Club zastavily Wachowské domy, když těsně před natáčením vypadl jeden z investorů. Vlastní vklad Lilly odhadla zhruba na 7 milionů dolarů. Agenti radili hercům, ať do Berlína neletí, dokud nejsou peníze podepsané. Tom Hanks byl podle režisérek pokaždé první, kdo řekl, že nasedá do letadla.

* Natáčení: od září 2011 v ateliérech Babelsberg u Postupimi, dále v Düsseldorfu, v Saském Švýcarsku, ve Skotsku a na Mallorce. Glasgow hrál San Francisco i Londýn. Wachowské točily hlavně rok 1849 a oba budoucí příběhy, Tykwer třicátá a sedmdesátá léta a současný Londýn. Scénář, storyboardy i střih ale podle všech tří vznikaly společně.

* Stopáž: Warner nakonec přijal 172 minut, přestože původně požadoval nejvýš 150.

Od matrjošky k mozaice

Nejdůležitějším rozhodnutím adaptace je opuštění stavby matrjošky. Film střídá všech šest příběhů jako mozaiku, někdy po několika vteřinách. Lana Wachowská popsala, že úvod je záměrně chaotický, „svět nerozdělený“. Pak Cavendish divákovi řekne, ať chvíli vydrží, že v tom šílenství je metoda. Film poté představí každou epochu zvlášť a postupně mezi nimi bourá zdi. Hranice mezi žánry, tóny a časy jsou podle Lany konvence. Kniha je rozbíjí stavbou, film střihem.

Sextet Atlas mraků

Tykwer složil hudbu spolu s dlouholetými spolupracovníky Johnnym Klimekem a Reinholdem Heilem, s nimiž pracoval už na filmech Lola běží o život nebo Parfém: Příběh vraha. Nahrávali v Lipsku s Rozhlasovým symfonickým orchestrem MDR a sborem. V knize je Frobisherův sextet zrcadlem celého románu. Frobisher ho popisuje jako skladbu pro „překrývající se sólisty“: v první části každé sólo přeruší to následující, ve druhé se přerušená sóla v pořadí dokončí. Film z tohoto popisu udělal skutečnou hudbu a ta byla nominována na Zlatý glóbus.

Šest kůží jednoho herce a spor o yellowface

Herci hrají napříč příběhy více rolí, Tom Hanks, Halle Berry, Hugo Weaving i Hugh Grant po šesti.

* Tom Hanks hraje zločinného lékaře, hotelového manažera, jaderného fyzika Isaaca S…

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Uvidíš všechno: kam až smí dokument zajít, když natáčí podvodnici

Elizabeth Holmes oklamala investory i ostřílené novináře. Měsíc před nástupem do vězení si domů pustila štáb Nathana Fieldera. Dokument Uvidíš všechno (You Can See Everything) otevírá starou otázku v nové podobě: odhalíme manipulátora lépe tvrdými fakty, nebo filmem, který s divákem sám vědomě manipuluje? Filmopis tu otázku nechal rozehrát jako spor dvou přístupů a za protipól zvolil Aarona Sorkina a Alexe Gibneyho.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 24. října 2026

Kde a kdy

Uvidíš všechno je americký dokument z roku 2026. Režírovali ho Nathan Fielder a Lance Oppenheim, produkovalo a v USA distribuuje studio A24. Film trvá 174 minut. Světovou premiéru měl jako tajná projekce na festivalu v Telluride 6. září 2026, do amerických kin vstoupil 16. října. V Česku ho uvádí distribuční společnost Aerofilms: oficiální premiéra je 5. listopadu 2026, předpremiérové projekce začínají 26. října. Hraje se v angličtině s českými titulky a je přístupný od 12 let.

Premisa: podvodnice v obýváku

Díl začíná myšlenkovým experimentem. Představte si ženu, která jedinou gigantickou lží oklamala nejbohatší a nejmocnější investory na planetě i zkušené novináře a vylákala z nich miliardy dolarů. Teď sedí doma v obýváku, na svobodě jí zbývá zhruba měsíc, než nastoupí na 11 let do federální věznice, a do obýváku jí vchází štáb s kamerami. Zní to jako začátek absurdního vtipu, je to ale skutečná premisa filmu. Elizabeth Holmes, zakladatelka zkrachovalé firmy Theranos, pozvala Fieldera k sobě domů 34 dní před nástupem do vězení.

Podle Filmopisu nejde jen o další film o Silicon Valley. Je to spíš záminka k debatě o tom, jak dnes chápeme pravdu a jak by se filmaři měli stavět k „moderním mistrům manipulace“. Díl proto staví proti sobě dva přístupy:

* Fielderův: jak je u něj zvykem, záměrně rozostřuje hranici mezi realitou a umělou konstrukcí.

* Faktografický: reprezentuje ho investigativní dokument Musk Alexe Gibneyho a Sorkinova dramatizace The Social Reckoning, volné pokračování příběhu Marka Zuckerberga o tom, jakou spoušť napáchaly algoritmy Facebooku.

Základní otázka zní: který formát je k odhalení vykonstruovaných realit vhodnější? Vítěze díl záměrně nevyhlašuje.

Proč klasický dokument selhává

První argument vychází z osobnosti Holmes. Je to člověk, který postavil celou kariéru na dokonalém PR. Kdyby ji posadili před tradičního dokumentaristu, do klasického formátu „mluvících hlav“, nejspíš by rozhovor ovládla, obhájila „svou pravdu“ a znovu nasadila osvědčenou fasádu. Fielder podle tohoto výkladu ví, že běžné otázky by jen posloužily další PR manipulaci, a proto do situace vnáší své bizarní metody.

Jako příklad slouží scéna s partnerem Holmes, Billym Evansem. Podle popisu v podcastu je Fielder nechá Holmes přehrávat jeden zcela banální, zdánlivě přirozený rozhovor pořád dokola, dokud nezačne působit děsivě a uměle. Tím jí bere z ruky její zbraně a odhaluje mechanismus jejího sebeklamu v reálném čase. Vidíme, jak si realitu konstruuje. To podle zastánce této pozice tradiční dokument nedokáže.

Smlouva s divákem

Protiargument zní: co když je cena pro diváka příliš vysoká? Jakmile tvůrce rezignuje na snahu o objektivní pravdu a začne realitou manipulovat přímo na place, hraje si s ohněm. Pro srovnání slouží Sorkin, který s divákem nehraje žádné postmoderní hry. Vezme abstraktní problém, tedy že Facebook vědomě upravil algoritmy tak, aby upřednostňovaly obsah vyvolávající rozdělení a vztek, protože hněv znamená delší čas strávený online a vyšší zisky, a přeloží ho do ostrého dramatu. Zuckerberga v něm podle dílu „fantasticky“ hraje Jeremy Strong. Z kina pak divák odchází nejen s pocitem, ale se skutečným pochopením toho, jak algoritmus funguje a proč je to společenská hrozba. U Fieldera podle této pozice zůstává jen zmatek, co si režisér vymyslel a co byla pravda.

Klíčovým pojmem je tu nepsaná smlouva mezi tvůrcem a divákem. Kdo jde na Sorkina, ví, že sleduje herce, že Strong není Zuckerberg a že dialogy jsou napsané tak, aby byly úderné. Film zhušťuje čas a repliky z jediného důvodu: aby srozumitelně zprostředkoval složitý systém. Gibneyho Musk jde ještě dál, protože v něm nejsou žádní herci. Jeho metodika je transparentní a novinářská: skládá výpovědi, e-maily a interní zprávy cihlu po cihle do usvědčujícího obrazu. U Fieldera se tato smlouva podle kritiků ztrácí. Při absurdní hádce mezi Holmes a jejím partnerem divák jen tápe. Neví, zda jde o spontánní reakci, nebo zda ji Fielder cíleně vyprovokoval a celé to zinscenoval. Poznání to podle něj spíš ničí.

Je Sorkin opravdu objektivní?

Obhajoba Fieldera odpovídá paradoxem: i Sorkinova dramatizace je iluze, jen jiného druhu. Vychází sice ze skutečných interních dokumentů, ale způsob podání je čistá konstrukce. Typickým příkladem je sorkinovský walk and talk: postavy kráčí chodbou a pálí po sobě dokonale vybroušené argumenty. Investigativního novináře v The Social Reckoning hraje podle dílu „skvěle“ Jeremy Allen White, informátorku z Facebooku Mikey Madison, a oba mluví v brilantních literárních sentencích. Tak v reálném životě nikdo nemluví a nikdo nemá po ruce okamžitou, morálně neprůstřelnou odpověď.

Sorkin podle této argumentace manipuluje naší recepcí pravdy stejně jako Fielder, jen to maskuje estetikou objektivity. Dává divákovi hřejivý pocit, že dobro a zlo jsou jasně rozdělené, a předkládá mu zjednodušený model světa. Nestává se pak takový film jen didaktickou přednáškou, která nám „z kazatelny“ říká, co si máme myslet, místo aby nahlédla do Zuckerbergova uvažování?

Kritici Fieldera v dílu nepopírají, že je Sorkin někdy návodný. Ptají se ale, zda právě jasný postoj není v době informační anarchie to, co mnoho diváků potřebuje. Žijeme podle nich v ekosystému lží, který vytvořili právě lidé jako Holmes a různí techničtí baroni. Přidat do zmatku další zmatek jen kvůli chytré pointě o povaze pravdy pak nepůsobí jako umělecký pokrok, ale jako kapitulace a zřeknutí se odpovědnosti za téma.

Očkování, nebo vir vypuštěný do světa?

Nejpamátnějším obrazem dílu je analogie s vakcínou. Lékař při očkování nepodává lék, ale malou kontrolovanou dávku oslabeného či umrtveného viru. Imunitní systém s ní musí chvíli bojovat, a díky tomu se ji naučí rozpoznat. Fielder podle tohoto výkladu dělá s divákem totéž: servíruje mu malou, otevřeně přiznanou dávku vlastní režisérské manipulace. Nechá ho zažít nejistotu, co je nahrané a co reálné, aby si vybudoval kritickou imunitu. Teprve když divák na vlastní kůži zažije, jak snadno s ním může manipulovat filmař, naplno pochopí, jak masivní musela být manipulace, které Holmes vystavila investory. Je to podle této pozice upřímnější, než když Sorkin realitu předžvýká a divák ji jen spolkne.

Odpověď je stejně ostrá. Vakcína se podává v přísně kontrolovaném klinickém prostředí, Fielder svůj „vir“ vypouští do veřejného prostoru, a to v době, kdy lidé na internetu věří čemukoli a nevědí, co je vůbec pravda. Holmes navíc není psychologická hádanka ani umělecký objekt. Připravila lidi o velké peníze, a co je horší, přístroje Theranosu dávaly skutečným pacientům falešné diagnózy. Šlo o zdraví, možná i o životy. Kdo u odsouzené podvodnice těsně před nástupem do vězení stírá hranici mezi fikcí a realitou, její činy podle této pozice nevyhnutelně trivializuje. Debata se pak točí kolem jejího proslulého hlubokého hlasu nebo podivného vztahu s Evansem a podstata zločinu uniká.

Zastánce Fieldera namítá, že soud už proběhl. Bylo to zdlouhavé přelíčení s hromadou důkazů, svědků a technických analýz krevních testů, které podle podcastu před lety ukázal i klasický dokument, a skončilo jasným rozsudkem. Úkolem umělce není suplovat soudní síň. Kdyby dokument jen znovu předčítal obžalobu, byl by to jen dražší televizní reportáž.

„Fake it till you make it“: když forma odpovídá obsahu

Nejpřesvědčivější argument pro Fieldera se opírá o mantru Silicon Valley fake it till you make it, tedy předstírej, dokud to nevybuduješ. Celý ten systém stojí na prodeji budoucnosti, která ještě neexistuj…

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Nový seriál Phony, česky Podvodnice, staví na prastarém strachu, že někdo blízký přestal být sám sebou. Vymyslel ho spoluautor oscarově nominovaného Marcela, hlavní roli hraje Connie Britton a kritici o rozjezdu píší vesměs nadšeně. V Česku je na Disney+ od stejného dne jako v USA.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 22. října 2026

Kde se dívat

Podvodnice (v originále Phony) je původní seriál Hulu. V Česku ji najdete na Disney+, kde měla premiéru 20. října 2026, tedy ve stejný den jako v USA. První řada má osm zhruba půlhodinových dílů. Hned na začátku vyšly dva, další přibývají jednou týdně a finále je naplánované na 1. prosince. Předplatné Disney+ podle oficiálních stránek začíná na 179 Kč měsíčně.

V USA má seriál označení TV-MA, tedy pro dospělé publikum, přestože hlavní hrdinové chodí na střední školu. Disney sám uvádí, že premiéra přichází „právě včas před Halloweenem“. Podle prvních recenzí ale nejde o horor, spíš o podivnou, něžnou komedii s mrazivým jádrem. Kdo čeká lekačky, bude možná zklamaný. Kdo hledá chytrý rodinný příběh s tajemstvím, bude spokojený.

O čem seriál je (bez spoilerů)

Oficiální anotace mluví o mysteriózním příběhu o dospívání. Teenager se po autonehodě probudí v nemocnici a zjistí, že jeho máma, jediný rodič a zároveň nejlepší kamarádka, byla zřejmě nahrazena podvodnicí.

Ten kluk se jmenuje Sonny Cooke. Jeho máma Ellen je samoživitelka a zároveň ředitelka jeho střední školy. Po nehodě mu připadá, že vypadá trochu jinak. Nikdo jiný ale žádnou změnu nevidí, a tak mu nikdo nevěří. Sonny musí žít s potenciálně nebezpečnou cizinkou pod jednou střechou a přitom dokázat, že se nezbláznil. Podle oficiálních anotací v tom nezůstane sám: pomáhá mu malá, dost nesourodá parta spolužáků a nakonec i velmi svérázná soukromá vyšetřovatelka. Víc prozrazovat nebudeme.

Kdo za seriálem stojí

Tvůrcem je Nick Paley. Jeho jméno možná neznáte, jeho práci ale nejspíš ano. Je spoluautorem scénáře k animovanému filmu Marcel, ulita s botami (Marcel the Shell with Shoes On), roztomilému a přitom hluboce smutnému snímku, který byl nominovaný na Oscara. Paley také režíroval epizodu seriálu Broad City a jako střihač a producent má dvě nominace na Emmy, za Inside Amy Schumer a za speciál k Broad City. Začínal krátkými filmy, které se promítaly na Sundance. U Podvodnice napsal první dva díly a režíroval polovinu řady. Jako druhý showrunner se přidal Anthony King, který má za sebou komediální seriály The Afterparty a Search Party a pokračování Soudní poroty.

Fanoušky žánru zaujme jméno výkonného producenta. Drew Goddard, který se na seriálu podílí přes svou firmu Goddard Textiles, napsal Monstrum (Cloverfield), režíroval Chatu v horách, za scénář k Marťanovi byl nominovaný na Oscara a vymyslel seriál Daredevil. Jeho přítomnost naznačuje, že žánrová složka tu není jen ozdoba.

Každý, kdo zná psychiatrii, si u této premisy vybaví Capgrasův syndrom, vzácnou poruchu, při níž je člověk přesvědčený, že někoho blízkého nahradil dvojník nebo podvodník. Paley v rozhovoru pro TV Insider říká, že o Capgrasovi četl zhruba ve chvíli, kdy na seriálu začínal, citový základ ale podle něj leží jinde: v dětské fobii, že přijde o mámu. Vzpomíná, jak v první třídě plakal, když měla máma sedat za volant, protože řízení považoval za nejnebezpečnější věc na světě, a když se zpozdila, předpokládal, že se stalo něco hrozného. To je dobrý klíč k celému seriálu: jde o fantazii o ztrátě rodiče, jen převlečenou do žánru.

Herci a jejich další práce

Ellen hraje Connie Britton a už samotné obsazení něco vypovídá. Pro americké diváky je Britton něco jako národní televizní máma. Proslavila ji role Tami Taylor v seriálu Friday Night Lights: moudrá, vřelá, ale pevná manželka trenéra, později školní poradkyně a ředitelka. Hrála také v první řadě American Horror Story, v seriálu Nashville jako country hvězda Rayna Jaymes, v první řadě Bílého lotosu a ve filmu Nadějná mladá žena. Má pět nominací na Emmy a dvě na Zlatý glóbus a u Podvodnice je i výkonnou producentkou.

V tom je chytrý tah. Kritička Variety Alison Herman si všimla, že Ellen jako vřelá a přísná ředitelka školy nutně připomíná Tami Taylor. Když seriál tuhle ikonickou tvář jemně změní, nefunguje to jen v příběhu, ale i v hlavě diváka, který ten obličej zná léta.

Sonnyho hraje Sam Nivola, ročník 2003, syn herců Emily Mortimer a Alessandra Nivoly. Velkou pozornost si získal loni jako Lochlan, nejmladší syn bohaté rodiny ve třetí řadě Bílého lotosu. Předtím hrál v Bílém šumu Noaha Baumbacha, v Maestrovi Bradleyho Coopera a v netflixovém seriálu Dokonalý pár. Britton i Nivola jsou tedy oba absolventi Bílého lotosu, každý z jiné řady, čehož si recenzenti pochopitelně všimli.

Z vedlejších rolí stojí za zmínku Meera Syal, britská komička, spisovatelka a herečka, jedna z autorek legendárního skečového pořadu Goodness Gracious Me, která hrála babičku v pořadu The Kumars at No. 42. V roce 2023 dostala čestné členství BAFTA. Tady hraje Sharlu, soukromou vyšetřovatelku. Sonnyho nejlepšího kamaráda hraje Maliq Johnson, známý z netflixového seriálu Grand Army a z filmu Želvy až na dno. Dále hrají Grace Brennan, Colter Lee a Mahaela Park. Ti jsou méně známí, Los Angeles Times ale právě Brennan a Leeho vyzdvihly pro jejich originální herecké výkony.

Přijetí a hodnocení

U seriálu, který je na světě dva dny, je potřeba brát čísla s rezervou. Stav k 22. říjnu 2026:

* Rotten Tomatoes: první řada má Tomatometer 89 %, ovšem jen z 9 recenzí (8 kladných, 1 záporná). Devět kritiků není konsenzus, je to první dojem.

* Metacritic: Metascore 76, rovněž z 9 recenzí. To je zelené pásmo, převážně příznivé hodnocení: kritici seriál mají rádi, ale nejsou vyloženě nadšení.

* Diváci na Rotten Tomatoes: skóre zatím není zobrazené, protože hodnocení je méně než 50.

* IMDb: číslo je v prvních dnech velmi nestabilní. Weby, které ho přebírají, ukazují rozmezí zhruba od 6 do necelých 8, takže ho zatím nebereme vážně.

* ČSFD: hodnocení je zamčené. ČSFD u seriálů odemyká hodnocení až po premiéře všech dílů první řady, takže české číslo se dozvíme nejdřív po 1. prosinci. Je to vlastně moudré pravidlo.

Co říkají kritici slovy? Robert Lloyd z Los Angeles Times napsal, že všechno je zatím tak dobře udělané, že mu nevadí, jak to skončí, protože nechce, aby to skončilo vůbec. Tónem seriál přirovnal spíš k Freaks and Geeks než ke Stranger Things. Judy Berman z TIME píše, že v době, kdy nás málokterý thriller něčím překvapí, je Phony něco opravdu nového. Ben Rosenstock z AV Clubu ho přirovnává k ranému Twin Peaks: chuť dostat se k jádru záhady je stejně silná jako požitek z toho, že se v tom svérázném světě vůbec zdržujete.

Kritičtější je Alison Herman z Variety. Její výhradu je fér zmínit: tím, že seriál Connie Britton doslova změní tvář, přichází zároveň o její plnou výrazovou sílu. A podle ní seriál vzbuzuje spíš mírnou zvědavost než palčivou touhu dozvědět se pointu.

Důležitá poznámka nakonec: kritici dostali předem jen polovinu řady. Všechny tyto recenze tedy hodnotí rozjezd, ne celek, a u mysteriózního seriálu, kde hodně záleží na rozuzlení, je to podstatné.

Čtyři pohledy na Podvodnici

Žánr. Podvodnice je hybrid. Hulu ji označuje jako mysteriózní příběh o dospívání, zatímco recenze píšou o komediální mysteriózní sérii s nádechem hororu. Každý recenzent si do ní promítá jiný vzor: Twin Peaks kvůli lesům tichomořského severozápadu a podivnému maloměstu, Collider zase připomíná příběh o „druhé mámě“, tedy Koralínu. Sami bychom přidali klasiku Invaze zlodějů těl, kde lidé také vypadají stejně, ale už to nejsou oni. Tón je ovšem jiný: lehčí, zábavnější, víc komedie než horor. Variety píše spíš o laskavé podivnosti než o tísni, což sedí k Paleyho kariéře od Marcela po Broad City.

Sociální pohled. Samoživitelka a její jediný syn mají neobvykle blízký vztah a ona je zároveň ředitelkou jeho školy. Máma a autorita jsou tedy jedna osoba. Seriál tím otevírá otázku, kterou zná každá rodina s teenagerem: co se stane, když se dítě začne osamostatňovat? Variety se ptá přímo, jestli nejde o rodinný příběh o tom, jak dospívání dělá z…

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Spousta lidí si SkyShowtime předplatí kvůli jednomu seriálu. Pak zjistí, že je tam toho víc. V tomhle dílu procházíme, co na službu přibylo za poslední dva měsíce a co se chystá, a vybíráme pět titulů pro diváka, který rád přemýšlí:

* Hamnet (Chloé Zhao), o tom, jak se ze smutku stává literatura

* Dějiny zvuku (Oliver Hermanus), o lásce, kterou nikdo nenahrál

* Possession, gotická minisérie o vlastnictví, které straší

* Země gangů (MobLand), o rodině, která funguje jako firma

* Bugonia (Yorgos Lanthimos), o tom, kdo je tu vlastně cizinec

U každého titulu probíráme hodnocení kritiků a diváků, souvislosti s dalšími díly tvůrců a herců a hlavně hledáme unikající smysl, tedy významy, které tvůrci možná nezamýšleli, ale dílo je unese. Dostanete se k Barthesovi, Derridovi i Vergiliovi, a to bez spoilerů.

Který z titulů jste viděli? Napište nám, jestli s našimi interpretacemi souhlasíte.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Norské drama Marie Sødahl je komorní film o manželství, které dostane druhou šanci ve chvíli, kdy na ni zdánlivě nezbývá čas. Kritici o něm píší skoro jednomyslně a Stellan Skarsgård v něm ukazuje, proč dnes patří k nejvýraznějším evropským hercům. Na KVIFF.TV je teď k vidění v rámci předplatného.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 22. října 2026

Kde se dívat

Naděje (v originále Håp) je na KVIFF.TV k dispozici v rámci předplatného, které začíná na 179 Kč. Bez předplatného si film můžete koupit jednotlivě od 89 Kč. Film je v norštině s českými titulky, je přístupný od 12 let a trvá zhruba dvě hodiny. KVIFF.TV ho nabízí divákům v Česku a na Slovensku (stav k 21. 10. 2026).

Nejde o novinku. Světovou premiéru měl film v září 2019 v sekci Discovery festivalu v Torontu, do norských kin přišel v listopadu téhož roku a do českých v září 2020. Je to ale přesně ten typ filmu, který v kině snadno přehlédnete a doma ho objevíte.

O čem film je (bez spoilerů)

Anja a Tomas spolu žijí skoro dvacet let. Jí je 43, jemu 59. On je uznávaný divadelní režisér, ona umělkyně, které se právě začíná dařit i v zahraničí. Mají spolu tři děti a Tomas má další tři z předchozího manželství. Zvenku je to velká, světlá oslovská domácnost a ideální moderní patchworková rodina. Uvnitř je to vztah, který se dávno usadil do souběžného života: každý má svůj svět a o podstatném se nemluví.

Den před Štědrým dnem přijde diagnóza. Anja má nádor na mozku, lékaři mluví o nevyléčitelné nemoci a o několika měsících života. Anja se rozhodne, že dětem Vánoce nezkazí, aspoň ne hned. Film pak postupuje den po dni mezi Vánoci a Silvestrem a má strukturu odpočítávání.

Režisérka přitom opakovaně zdůrazňuje, že nenatočila film o rakovině. Natočila film o tom, jestli dva lidé, kteří spolu žijí, ale už se nevidí, dokážou na sebe znovu pořádně podívat. Kritik Variety Jay Weissberg si všiml, že divák ve filmu vnímá každý dotek mezi postavami, a stejně silně i každou chvíli, kdy někdo zůstane sám a útěchu nedostane. Naděje je film o vzdálenostech v jednom velkém bytě: kdo stojí vedle koho, kdo koho obejme a kdo zůstane stát u dveří. Široký formát obrazu a měkké světlo severské zimy tuhle geometrii blízkosti a odstupu ještě zdůrazňují.

Maria Sødahl: osobní, ale ne soukromý film

Naděje je z velké části autobiografická. Maria Sødahl sama dostala diagnózu, kterou lékaři označili za smrtelnou, a film vychází z toho, čím tehdy prošla se svým mužem, norským režisérem Hansem Petterem Molandem. Pro Variety řekla, že chtěla natočit film „osobní, ale ne soukromý“. V rozhovoru pro web Hammer to Nail dodala, že se psaním čekala šest let, aby měla odstup, aby už byla „po pláči a po smutku“ a viděla v celé situaci i absurditu.

Na autentičnosti jí záleželo. Všechny lékaře ve filmu hrají skuteční lékaři a zdravotníci, kterých podle Variety oslovila kolem stovky. Její někdejší chirurg si přečetl scénář, aby ověřil medicínskou stránku. Kameramanem je Manuel Alberto Claro, dlouholetý spolupracovník Larse von Triera, s nímž Sødahl natočila už svůj první hraný celovečerní film Limbo (2010). Za ten dostala cenu za režii na festivalu v Montrealu. Naděje byla jejím návratem po devíti letech.

Zajímavé je i obsazení. Skarsgårda Sødahl oslovila jako prvního, ačkoli nehraje hlavní postavu. Sama to označila za postup „obráceně“. Teprve potom hledala Anju mezi norskými herečkami a našla Andreu Bræin Hovig. Oba herci se před zkouškami vůbec neznali a Sødahl tomu říkala rande naslepo. Skarsgård navíc znal příběh zblízka. Marii zná podle svých slov pětadvacet let a s jejím mužem natočil pět filmů.

Hodnocení a ceny

Čísla mluví překvapivě jednoznačně. Jak jsme rozebírali v předchozím díle Filmopisu, každý web ale měří něco jiného.

Sto procent na Rotten Tomatoes neznamená „film za deset“. Znamená, že všech 47 kritiků bylo spíš pro. Tady to ale potvrzuje i Metascore 87, tedy pásmo „všeobecného uznání“, kam se dostane jen malá část filmů. Kritici se tedy neshodují jen na doporučení, ale jsou i skutečně nadšení. Diváci jsou spokojení, ale méně euforičtí. Pro komorní festivalové drama je to typický vzorec. 75 % na ČSFD je u pomalého severského filmu o nemoci velmi solidní výsledek. Malý počet diváckých hodnocení na Rotten Tomatoes pak spíš než o kvalitě vypovídá o tom, jak málo lidí v USA film vidělo.

Norsko film vyslalo do boje o Oscara za mezinárodní film. Naděje se dostala do užšího výběru patnácti titulů, nominaci ale nezískala. Na Evropských filmových cenách 2020 byla Maria Sødahl nominována za režii a Andrea Bræin Hovig za ženský herecký výkon. Ceny nakonec získali Thomas Vinterberg za Chlast a Paula Beer za Undine. Na norských cenách Amanda vyhrála Andrea Bræin Hovig svou první cenu pro nejlepší herečku. Skarsgård a Sødahl byli nominováni, ale ročník ovládl film Barn Daga Johana Haugeruda.

Recenze a tip

Největší síla Naděje je v herecké souhře. Andrea Bræin Hovig má tu hlasitější roli. Její Anja je na vysokých dávkách steroidů, podrážděná, plná energie a vzápětí úplně vyčerpaná. Weissberg její fyzické napětí přirovnal k napnuté gumě. Skarsgård je její protiváhou. Tomas zpočátku nepůsobí sympaticky, není ani vřelý, ani chladný a schovává se do práce. Skarsgård ale téměř bez gest, jen pohybem očí a držením těla, ukazuje, jak prázdný ten muž uvnitř je. Sødahl je pro Variety popsala jako „zvláštní pár“: ona drobná a živá, on vysoký a flegmatický. Právě z té nesourodosti vzniká jejich chemie.

Druhou předností je humor. Film je smutný, ale není sentimentální. Najdete v něm absurdní chvíle, lékaře s různě nešikovným přístupem i přátele, kteří nevědí, co říct. Třetí jsou děti. Je jich šest, hrají je většinou neherci a žádné není jen kulisou.

Výhrady? Naděje je dvouhodinový, pomalý a komorní film, spíš pozorování než drama plné zvratů. A pro ty, kdo mají vážnou nemoc v rodině nebo nedávno někoho ztratili, může být sledování velmi těžké. Film je citlivý, ale nic nezamlouvá.

Náš tip: rozhodně ano, pro diváky Hanekeho Lásky (na kterou Sødahl podle svých slov v raných fázích myslela) a filmů Joachima Triera. A také pro každého, kdo žije v dlouhém vztahu. Pusťte si ho ve večer, kdy nikam nespěcháte, nejlépe ve dvou.

Stellan Skarsgård: herec, který emoce zadržuje

Stellan Skarsgård se narodil v roce 1951 v Göteborgu a má za sebou kariéru, která je vlastně několik kariér najednou. V sedmnácti se proslavil titulní rolí v televizním seriálu Bombi Bitt och jag a přes noc z něj byl švédský teenagerský idol. Následovala léta, na která nerad vzpomíná. Po sérii kritikou odmítnutých filmů na začátku sedmdesátých let ho podle švédských životopisných pramenů na čas ochromil strach z kamery. Uchýlil se proto do Královského dramatického divadla ve Stockholmu, Dramatenu. Začínal s malými rolemi a postupně dostával větší, hlavně u režiséra Alfa Sjöberga. S Ingmarem Bergmanem se setkal na divadle a v televizi, nikoli v jeho filmech. Hrál v Bergmanově televizní Škole žen (1983) a v jeho dramatenské inscenaci Strindbergovy Hry snů (1986). O kameře dnes mluví úplně jinak. V rozhovoru k Naději řekl, že kdysi byla nepřítelem, ale teď je to přítel a další herec ve scéně.

Zlom přišel v roce 1982 s filmem Hanse Alfredsona Den enfaldige mördaren. Skarsgård za něj dostal Stříbrného medvěda za mužský herecký výkon na Berlinale a švédskou cenu Guldbagge. Následoval vstup do mezinárodního filmu: malá role v Nesnesitelné lehkosti bytí (1988) a velitel ponorky v Honu na ponorku (1990).

Klíčovou kapitolou je spolupráce s Larsem von Trierem, se kterým natočil šest projektů od Království po Nymfomanku. Ve filmu Prolomit vlny (1996) hraje dělníka z ropné plošiny, který po nehodě skončí ochrnutý na lůžku. Skoro jen leží a mluví, a přesto jde o jeden z jeho nejsilnějších výkonů. Odtud pramení to, čemu říkáme umění tichého výkonu: extrémně blízké záběry, ruční kamera, žádné velké gesto, všechno v obličeji, v pauze a v tom, co postava neřekne. Ve stejné době hrál v norském thrilleru Insomnie a v Dobrém Willu Huntingovi. Za ten a za Amistad získal na Evropských filmových cenách ocenění za evropský přínos světové kine…

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Přeji krásný poslech našeho podcastu Filmopis.

Budeme se snažit hledat tipy, na co se zaměřit v nabídce streamovacích služeb. Času máme omezené množství a je škoda ho ztrácet na něco, co za to nestojí. Zároveň je ale pravda, že jde o náš značně subjektivní pohled. Přesto se vždy snažíme najít nějaká díla, která by jinak možná zapadla a kterým můžeme obětovat svůj drahocenný čas.

Dnes se podíváme na tři tipy z HBO Max, které nyní stojí za pozornost: jeden seriál a dva filmy.

Lanterns

Začneme seriálem Lanterns. Jde o nový DC titul z produkce HBO, který se na Maxu objevil v srpnu a celá první osmidílná řada už je venku. Showrunnerem je Chris Mundy, který dřív pracoval na Ozarku, a mezi tvůrci najdeme i Damona Lindelofa. Výkonnými producenty jsou James Gunn a Peter Safran z DC Studios.

V centru stojí dvě hlavní postavy. Kyle Chandler hraje Hala Jordana — ostříleného Green Lanterna, který se chystá do důchodu. Hal je zkušený, unavený a současně stále přesvědčený o tom, že má co předat. Naproti němu stojí Aaron Pierre jako John Stewart, bývalý mariňák a nováček, kterého má Hal zaučit. John je opatrnější, skeptičtější a přináší do příběhu jinou perspektivu. Jejich vztah mentora a žáka je jedním z nejsilnějších prvků seriálu.

K nim se přidávají další postavy. Kelly Macdonald a Garret Dillahunt se pohybují v prostředí malého městečka v Nebrasce, kde se odehrává vyšetřování brutální vraždy. Ulrich Thomsen hraje Sinestro a Nathan Fillion se objevuje jako Guy Gardner. Superhrdinská výbava je v seriálu spíš v pozadí. V popředí stojí detektivní zápletka a vztahy mezi postavami — především to, jak se Hal a John navzájem ovlivňují a co pro ně znamená předávání odkazu.

Kritici seriál většinou chválí. Na Rotten Tomatoes má 91 procent, na Metacriticu 72 bodů. Chválí se hlavně chemie mezi Chandlerem a Pierrem, přízemní detektivní tón a emotivní finále. Diváci jsou ale o poznání chladnější — Popcornmeter má jen 67 procent a na Metacriticu uživatelské skóre padá na 5,1. Někteří mluví i o review bombingu.

Zajímavá otázka je, jestli Lanterns funguje lépe jako krimi drama, nebo jako superhrdinská podívaná. Chtěli byste víc prstenů a vesmíru, nebo vám vyhovuje, že se to drží při zemi? A jak se tu projevuje rukopis Damona Lindelofa — snese to srovnání s jeho Watchmen?

Z superhrdinského detektivního příběhu teď přeskočíme k něčemu úplně jinému — k norskému rodinnému dramatu.

Citová hodnota

Film Citová hodnota od Joachima Triera, režiséra Nejhoršího člověka na světě, je na HBO Max od září. Spolu se scenáristou Eskilem Vogtem Trier vypráví o rodině, která se po letech znovu setkává v domě plném vzpomínek.

Renate Reinsve hraje Noru, divadelní herečku, která má se svým otcem komplikovaný vztah. Nora je přesná, citlivá a současně odhodlaná nepodlehnout otcovým očekáváním. Stellan Skarsgård ztvárňuje Gustava, kdysi slavného filmového režiséra, který se vrací s velmi osobním projektem. Gustav je charismatický, ale také egocentrický a zvyklý si brát, co potřebuje pro své umění. Když Nora odmítne hlavní roli v jeho novém filmu, obsadí místo ní mladou hollywoodskou hvězdu, kterou hraje Elle Fanning. Fanningova postava je outsiderem, který do severské rodiny nezapadá a přináší do příběhu jinou energii.

Inga Ibsdotter Lilleaas hraje Agnes, Norinu sestru, která se také ocitá uprostřed těchto setkání. Film se ptá, jestli lze z rodinného traumatu udělat umění, jestli je to terapie, nebo spíš vykořisťování vlastních blízkých. Dům, ve kterém se vše odehrává, přitom funguje skoro jako další postava — nositel vzpomínek a starých křivd. Herecké výkony jsou přesné a zdrženlivé, s velkou dávkou černého humoru.

Trierovi se povedlo zachytit tu neuchopitelnou pavučinu pocitů, které dokáže skutečně porozumět jen člověk, jenž si prošel jak etapou dospívání, tak zralostí a pochopením světa, které přichází na konci života. Je to jemná, téměř nepostižitelná vrstva vztahů, viny, lásky a rezignace, která se nedá snadno popsat, ale kterou film nechává promluvit skrze pohledy, ticha a zdánlivě banální setkání.

Film má výborná hodnocení. Rotten Tomatoes 95 procent, Metacritic 86, ČSFD kolem 76 procent. Kritici chválí zdrženlivost a přesnost hereckých výkonů. Film získal Velkou cenu v Cannes a také Oscara za nejlepší mezinárodní film.

Pokud jste viděli Trierovy předchozí filmy, určitě se nabízí srovnání — je Citová hodnota lepší, nebo horší než Nejhorší člověk na světě? A jakou roli v příběhu hraje dům jako nositel paměti?

Na závěr dnešního podcastu tu máme brazilský politický thriller, který je na Maxu teprve čerstvě.

Tajný agent

Tajný agent od Klebera Mendonçy Filha se na HBO Max v Česku objevil začátkem října. Film se odehrává v Brazílii roku 1977, v době vojenské diktatury. Wagner Moura hraje Marcela, technologického experta, který přijíždí na útěku před minulostí do města Recife právě v době karnevalu. Marcelo se chce znovu setkat se svým synem, ale brzy zjistí, že ho někdo sleduje a že město zdaleka není tak bezpečným útočištěm, jak doufal.

Mouraova postava je paranoidní, opatrná a současně odhodlaná ochránit to, co mu zbylo. Kolem něj se pohybují další postavy, mezi nimi Maria Fernanda Cândido, Gabriel Leone nebo Alice Carvalho. Film propojuje paranoidní thriller s atmosférou 70. let, karnevalovou euforií a místy až groteskními, bizarními momenty. Pracuje i s pozdějšími dějovými rovinami, ve kterých se minulost znovu skládá z nahrávek a archivů. Je to současně politický thriller, pocta žánrovým filmům 70. let a úvaha o kolektivní paměti.

Kritici jsou nadšení — Rotten Tomatoes 98 procent, Metacritic 91. Wagner Moura dostal cenu za herecký výkon v Cannes a film má několik oscarových nominací. Čeští diváci jsou ale chladnější, na ČSFD má film kolem 68 procent. Někteří si stěžují na délku, pomalé tempo a roztříštěné vyprávění.

Proč kritici film milují, zatímco část českých diváků je rezervovanější? Je to délkou, kulturním kontextem, nebo očekáváním klasického špionážního filmu podle názvu? A jak film pracuje s humorem a bizarností uprostřed teroru diktatury?

To byly dnešní tři tipy z HBO Max: seriál Lanterns, film Citová hodnota a Tajný agent. Každý z nich nabízí něco jiného — od detektivního superhrdinského příběhu přes rodinné drama až po politický thriller z doby diktatury. Žádný z nich není jednoznačně „pro všechny“, ale každý má něco, proč se na něj podívat.

Pokud jste některý z nich viděli, nebo se chystáte, dejte nám vědět, jak vám sedl. A pokud máte tip na další titul, který by stál za pozornost, napište nám.

Díky za poslech a mějte se hezky.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Přepis podcastu

A: Dobrý den, tady Filmopis, podcast o filmech a seriálech, které stojí za čas. A dneska trochu netradičně: nebudeme doporučovat žádný konkrétní film. Budeme mluvit o číslech, která u každého doporučení čtete.

B: Protože v každé naší epizodě zazní věty typu: na Rotten Tomatoes má devadesát jedna procent, Metascore sedmdesát dva, na IMDb sedm celých osm a na ČSFD šedesát osm procent. A posluchači se nás oprávněně ptají: co to vlastně znamená? Je devadesát jedna procent lepší než sedm celých osm?

A: Odpověď zní: to nejde přímo porovnat. Každé z těch čísel měří něco jiného. Jedno počítá, kolik kritiků bylo spíš pro. Druhé dělá vážený průměr známek. Třetí sbírá hlasy milionů diváků a čtvrté je česká komunita, která má svůj vlastní vkus.

B: Takže dnes projdeme čtyři hlavní weby, řekneme si, jak se u nich číslo rodí, kde má slepá místa, a na konci si dáme malý návod, jak ta čísla číst dohromady. A jako vždycky přijde i chvilka unikajícího smyslu: co to vlastně znamená, když se vkus převádí na procenta.

1. Rotten Tomatoes: procento palců nahoru

A: Začneme tím nejslavnějším a nejčastěji špatně chápaným číslem. Rotten Tomatoes, česky doslova Shnilá rajčata. Jejich hlavní ukazatel se jmenuje Tomatometer.

B: A tady je první a nejdůležitější věc celé epizody. Tomatometer není známka. Je to podíl kladných recenzí. Web sám píše, že skóre představuje procento recenzí profesionálních kritiků, které jsou pro daný film nebo seriál pozitivní.

A: Funguje to tak, že každá recenze dostane jen jednu ze dvou nálepek: čerstvá, anglicky fresh, nebo shnilá, rotten. Nic mezi tím. Když kritik napíše vlažnou recenzi za tři hvězdy z pěti, musí se rozhodnout, jestli je spíš pro, nebo spíš proti. Rotten Tomatoes ve své nápovědě přiznává, že stejná známka může jednou skončit jako čerstvá a jindy jako shnilá, podle toho, jestli recenzent vyzněl smíšeně pozitivně, nebo smíšeně negativně.

B: A pak se jednoduše spočítá, kolik procent recenzí bylo čerstvých. Když je to šedesát procent a víc, film dostane červené rajče a je fresh. Pod šedesát procent dostane zelenou rozpláclou skvrnu a je rotten.

A: Kdo jsou ti kritici? Nejsou to náhodní lidé z internetu. Musí to být takzvaní kritici schválení pro Tomatometer: novináři, filmoví publicisté, ale dnes i podcasteři a youtubeři, kteří splní pravidla webu. A mezi nimi je užší skupina Top Critics, tedy nejvýznamnější kritici a redakce. O ten status se nedá požádat, vybírá je interní tým a poradní sbor profesionálních kritiků.

B: A z toho vychází i odznak Certified Fresh. Aby ho film dostal, potřebuje Tomatometer aspoň sedmdesát pět procent a mezi recenzemi aspoň pět od Top Critics. A k tomu minimální počet recenzí: u filmu v širokém uvedení osmdesát, u limitovaného uvedení a u streamovacích filmů čtyřicet. U seriálů se odznak dává jen jednotlivým řadám a každá potřebuje aspoň dvacet kritiků, z toho pět Top Critics.

A: A teď ta past, kvůli které celou epizodu děláme. Devadesát pět procent neznamená, že je film za devět a půl z deseti.

B: Pojďme na to s myšlenkovým pokusem. Představte si film, o kterém všech sto kritiků napíše: je to slušné, dá se na to koukat, tři hvězdy z pěti, spíš doporučuji. Ten film bude mít Tomatometer sto procent. A teď jiný film, který čtyřicet kritiků označí za mistrovské dílo a šedesát ho nesnáší. Ten bude mít čtyřicet procent a je shnilý.

A: Takže Tomatometer neměří, jak moc je film dobrý. Měří, jak široká je shoda, že se dá doporučit. Vlažný konsenzus může skončit výš než vášnivé dílo, které rozděluje.

B: Rotten Tomatoes kdysi k procentu ukazoval i průměrnou známku kritiků na stupnici do deseti, a ta byla pro pozornější čtenáře nejcennější. Podle britského webu Film Stories ji ale web na jaře 2025 ze stránek odstranil. Takže dnes je ten binární palec ještě hrubší nástroj, než býval.

A: Pozor taky na malé vzorky. Pamatujete si z naší epizody o SkyShowtime seriál Possession? Ten měl na Rotten Tomatoes sto procent. Jenže ze sedmi recenzí. Sedm lidí, kteří se shodli, není konsenzus kritiky, je to první dojem. Rotten Tomatoes u seriálů ukazuje skóre řady už od pěti recenzí, takže takové stoprocentní seriály vídáte často.

Popcornmeter a divácké skóre

B: Hned vedle rajčete je na stránce kyblík popcornu. To je divácké hodnocení, kterému se dřív říkalo Audience Score a od srpna 2024 nese název Popcornmeter.

A: Princip je podobný: zase je to procento, ne průměr. Diváci dávají hvězdičky od půl hvězdy do pěti a za pozitivní se počítá hodnocení tři a půl hvězdy a víc. Když takhle film ohodnotí aspoň šedesát procent lidí, je kyblík plný a svítí nápis Hot. Pod šedesát se kyblík převrhne a je Stale, tedy okoralý.

B: A je tu ještě jedna důležitá věc, ověřená hodnocení. Od května 2019 Rotten Tomatoes u filmů v amerických kinech ukazuje přednostně skóre od lidí, u kterých umí ověřit, že si opravdu koupili lístek. Typicky přes Fandango, prodejce vstupenek, který patří do stejné skupiny.

A: A proč to zavedli? Kvůli review bombingu. To je koordinovaný útok, kdy skupina lidí hromadně zasype film nejhoršími hodnoceními, často z ideologických důvodů a často dřív, než ho vůbec viděli. Slavný případ byl Captain Marvel na začátku roku 2019. Ještě před premiérou se pod filmem hromadily negativní, často misogynní komentáře. Rotten Tomatoes tehdy zrušil komentáře před premiérou a o pár měsíců později zavedl ověřená hodnocení.

B: Jenže háček: ověřit se dá jen nákup lístku v amerických kinech. U seriálů a streamovacích filmů, tedy přesně u toho, o čem my většinou mluvíme, ověření nefunguje. A tam vidíte skóre ode všech.

2. Metacritic: vážený průměr se semaforem

A: Druhý velký web je Metacritic. A ten funguje úplně jinak. Jeho hlavní číslo, Metascore, je na stupnici od nuly do sta a je to vážený průměr známek.

B: Jak to přesně probíhá? Redakce Metacriticu projde vybrané publikace, najde recenze a každou převede na stupnici nula až sto. Takže čtyři hvězdy z pěti se stanou zhruba osmdesátkou. A když kritik žádnou známku nedává, přidělí ji Metacritic sám podle celkového vyznění textu.

A: To je mimochodem dost zásadní věc. U recenzí bez známky tedy číslo určuje člověk z Metacriticu, který recenzi čte a odhaduje.

B: A pak přichází slovo vážený. Metacritic dává některým kritikům a publikacím větší váhu než jiným, podle jejich kvality a postavení v oboru. Jaké ty váhy jsou, ale nezveřejňuje.

A: A u filmů ještě jeden krok navíc, normalizace. Metacritic to sám přirovnává ke známkování podle křivky. Výsledky se roztáhnou, aby se nekupily kolem středu: vyšší skóre se posunou nahoru, nižší dolů. Metascore tedy může být vyšší nebo nižší, než by vyšel prostý vážený průměr.

B: Výsledek se pak barví jako semafor. U filmů a seriálů znamená zelená, tedy šedesát jedna až sto, převážně příznivé recenze. Od osmdesáti jedné výš je to všeobecné uznání. Žlutá, čtyřicet až šedesát, jsou smíšené nebo průměrné recenze, a červená pod čtyřicet je nepříznivé přijetí.

A: A pozor, u videoher jsou hranice přísnější. Tam je zelená až od sedmdesáti pěti. Mezi hráči a filmaři se tak čísla nedají přímo převádět.

B: A pak je tu odznak Must-See. Ten dostane film s Metascore osmdesát jedna a víc, který recenzovalo aspoň patnáct publikací. Podle Metacriticu na něj dosáhne zhruba pět procent filmů v jejich databázi. To je dobré číslo k zapamatování: osmdesátka na Metacriticu je opravdu vzácná.

A: A vedle Metascore najdete ještě uživatelské skóre, to je na stupnici od nuly do deseti s jedním desetinným místem. Do Metascore se nezapočítává, je to zvláštní hlas diváků.

B: Takže když porovnáme: Rotten Tomatoes se ptá, kolik kritiků je pro. Metacritic se ptá, jak moc jsou kritici pro, v průměru. U stejného filmu tak klidně můžete mít devadesát procent na Rotten Tomatoes a sedmdesát na Metacriticu. A nejde o rozpor. Prostě to znamená: skoro všem se to líbilo, ale málokdo byl úplně nadšený.

3. IMDb: hlas davu, ale vážený

A: Třetí je IMDb, Internet Movie Database, která patří Amazonu. Tady už nejsou kritici, ale registrovaní uživatelé. Každý může dát titulu jednu známku od jedné do deseti, a ten titul musí mít aspoň …

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Přeji krásný poslech našeho podcastu Filmopis. Já jsem Robinson a společně se budeme snažit nacházet tipy, na co se zaměřit v nabídce streamovacích společností. Času máme jen omezené množství a je dobré nestrácet jej něčím, co za to nestojí. Na druhou stranu je pravda, že vnímání audiovizuální tvorby je značně subjektivní proces.

Snažme se proto najít na každém díle něco zajímavého, kvůli čemu má smysl věnovat mu pozornost. Někteří recenzenti často hovoří o filmech s odzbrojující jistotou. Mají pocit, že vědí, které jsou špatné a které dobré. U nás bychom se něčemu takovému rádi vyhnuli. Co někomu připadá jako nesnesitelná nuda, může být pro jiného strhujícím dobrodružstvím.

Neexistuje žádný objektivní verdikt, který by říkal, toto je špatné a toto je dobré. Vnímání filmu je do značné míry ovlivněno tím, co jsme zažili, v jaké sociokulturní vrstvě se pohybujeme a jakým způsobem dokážeme interpretovat podněty z vnějšího světa. Proto pro filmopis nejsou filmy dobré nebo špatné.

Jsou tu jen takové, které nás zaujaly a ty, které nás zaujaly méně. Takový pohled mi osobně na české podcastové scéně velmi chyběl. Ale dost už řečí okolo a dejme se do dnešních dvou typů, které si rozhodně zaslouží naši plnou pozornost. První. Na východ od ráje. East of Eden. Miniserie Na východ od ráje na Netflixu.

Ambiciozní Steinbeckovská sága s Florence Pugh, která stojí za váš čas. Netflix v říjnu přinesl jednu z nejsilnějších sérií. Příběh se odehrává v kalifornském údolí Salinas a sleduje rodinu Trasků napříč generacemi. Jde o ságu o sourozenecké rivalitě, otcovské lásce nebo její absenci, svobodné vůli a temných stránkách lidské povahy. V centru stojí Florence Pugh jako Kathy,

postava, která je současně fascinující, nebezpečná a tragická. Vedle ní excelují Christopher Abbott, Mike Faist a zejména Hoon Lee v roli Lee, která dostává mnohem větší prostor než ve starší filmové verzi z roku 1955. Proč se podívat? Seriál vyniká hereckými výkony. Pugh podává jeden z nejlepších výkonů své kariéry. Krásnou kamerou a odvahou jít do hloubky.

Na rozdíl od mnoha současných streamovacích adaptací se nespokojí s povrchním převyprávěním. Zoe Kazan se snaží zachytit šíři Steinbeckova románu a současně moderněji nahlédnout na některé postavy. Výsledkem je binge-worthy, ale ne lehká podívaná, která vás bude provázet i po skončení. Slabší stránky. Tempo je pomalé a pro některé diváky může být příliš literární a ponuré.

Nejde o akční thriller ani lehkou zábavu. Pokud hledáte rychlé rozptýlení, raději sáhněte po něčem jiném. Titulky vytvořil JohnyX. Závěr. Pokud máte rádi kvalitní literární adaptace, silné herecké výkony a příběhy, které se nebojí temnoty a morální složitosti, na východ od ráje je jedno z nejlepších, co teď na Netflixu najdete. Stojí za to si na něj udělat čas.

Zna východ od ráje přejdeme k něčemu úplně jinému a přesto stejně silnému. Zatímco Steinbeckovská miniserie vás vtáhne do pomalé, atmosférické a morálně složité rodinné ságy, The Diplomat je rychlý, ostře napsaný a místy až stresující politický thriller. Pokud jste poprvní recenzi měli chuť na něco dynamičtějšího, s větší dávkou dialogů, vztahů a geopolitického napětí, máte kliku.

Čtvrtá řada The Diplomat je právě teď na Netflixu a podle kritiků i diváků patří mezi to nejlepší, co platforma momentálně nabízí. Druhý The Diplomat. Čtvrtá řada. A čtvrtá řada to jen potvrzuje. Všechny epizody jsou venku a recenze se shodují, že show se nespomaluje. Naopak. Hlavní hrdinkou je Kate Wyler, Carrie Russell, americká velvyslankyně ve Velké Británii,

která se snaží zvládat mezinárodní krize, složité vztahy ve Washingtonu i svůj komplikovaný manželský život s Halem, Rufus Sewell. Čtvrtá řada zvyšuje sásky jak v geopolitice, tak v osobních vztazích postav. K silnému obsazení se přidávají Alison Janney a Bradley Whitford. Proč se podívat? Seriál exceluje v ostře napsaných dialozích, chemii mezi postavami a schopnosti udržet napětí,

aniž by sklouzl do prázdného akčního filmu. Čtvrtá zada je podle kritiků Tom’s Guide, Radio Times, The Guardian, IGN, Roger Ebert jednou z nejlepších. Chytrá, zábavná a současně stresující. Pokud seriál ještě neznáte, začněte od první řady. Pokud ano, nová sezóna je Must Watch. Slabší stránky. Některé zvraty jsou záměrně přestřelené a pro diváky, kteří preferují stroze realistický politický thriller,

může být show místy příliš soap operová. Tempo je rychlé a vyžaduje pozornost. Jak to hodnotí ostatní? Čtvrtá řada dostává velmi vysoká hodnocení, často 4,5 až 5,5 nebo 9,10. Kritici i diváci ji označují, Závěr. Závěr. Závěr. Děkuji, že jste věnovali tomuto podcastu pozornost a brzo se těším naslyšenou.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Hope (režie a scénář Na Hong-jin) je dosud nejdražší jihokorejský film. Odehrává se v odlehlé vesnici Hope Harbor poblíž demilitarizované zóny, kde se policejní náčelník Bum-seok (Hwang Jung-min), jeho kolegyně Sung-ae (Hoyeon) a skupina lovců vedená Sung-ki (Zo In-sung) snaží čelit invazi tvar měnících mimozemšťanů. V motion capture se objevují i Michael Fassbender, Alicia Vikander a další zahraniční herci.

Film má na Rotten Tomatoes kolem 79 % a na Metacritic 67/100. Kritici ho často popisují jako nezkrotný sci-fi epos s působivým produkčním designem a záměrně staromódními vizuálními efekty, který nejlépe funguje ve chvílích, kdy se soustředí na rozpadající se lidské postavy.

Hope (2026) – kritická syntéza

Hope (režie a scénář Na Hong-jin) je dosud nejdražší jihokorejský film. Odehrává se v odlehlé vesnici Hope Harbor poblíž demilitarizované zóny, kde se policejní náčelník Bum-seok (Hwang Jung-min), jeho kolegyně Sung-ae (Hoyeon) a skupina lovců vedená Sung-ki (Zo In-sung) snaží čelit invazi tvar měnících mimozemšťanů. V motion capture se objevují i Michael Fassbender, Alicia Vikander a další zahraniční herci.

Film má na Rotten Tomatoes kolem 79 % a na Metacritic 67/100. Kritici ho často popisují jako nezkrotný sci-fi epos s působivým produkčním designem a záměrně staromódními vizuálními efekty, který nejlépe funguje ve chvílích, kdy se soustředí na rozpadající se lidské postavy.

Střet civilizací a cena nedorozumění

Jedním z nejsilnějších a zároveň nejméně okázalých témat filmu je střet dvou civilizací, které si navzájem nerozumí a jejichž první kontakt okamžitě přerůstá v násilí s důsledky pro celou komunitu. Vesnice Hope Harbor je izolovaná, hraniční, zvyklá na hrozby zvenčí (propagandistické nápisy varují před infiltrací). Když se objeví neznámá bytost, lidé reagují strachem a zbraněmi. Co začíná jako podezření na tygra nebo „příšeru“, se rychle mění v totální destrukci.

Klíčové je, že film postupně odhaluje, že násilí není jednostranné. Místní lovec Yang-bae dříve bez rozmyslu zastřelil mimozemské dítě, které považoval za zvíře. To, co lidé vnímají jako invazi a útok, je z druhé strany pomsta a zoufalá snaha chránit vlastní rodinu a komunitu. Nedorozumění – jazyková bariéra, odlišný vzhled, okamžitá eskalace – má katastrofální následky pro celou vesnici i pro příchozí. Nikdo nezíská jasné vítězství; obě strany utrpí ztráty, které se už nedají vzít zpět.

Na Hong-jin v rozhovorech mluví o tom, že chtěl ukázat, jak nedorozumění a nevědomost mohou eskalovat z lidského konfliktu do tragédie „kosmických rozměrů“. Konflikty podle něj téměř vždy vznikají z neopatrnosti nebo nehod, které se vymknou kontrole, a jakmile se situace změní na „my proti nim“, perspektiva se zablokuje.

Změna perspektivy: z útočníků na oběti, které se brání

Film začíná klasicky – divák je na straně lidí, kteří brání svůj domov před monstry. Postupně však dochází k obratu. Příšery nejsou bezmyšlenkovití útočníci; mají rodiny, hierarchii, jazyk a vlastní bolest. Když policejní náčelník spatří, co vypadá jako slzy na tváři „monstra“, nebo když se odhalí, že jde o reakci na zabití dítěte, role se prohazují.

To, co vypadá jako invaze, se začíná jevit jako první kontakt, který se tragicky zvrtl. Mimozemšťané se brání a mstí se, protože byli napadeni první. Film záměrně prodlužuje lidskou perspektivu, aby divák sám rozhodl, zda zůstane na straně lidí, nebo přejde na stranu „druhých“. V závěru se perspektiva ještě více posouvá – divák vidí události i očima příchozích a název Hope získává nový, paradoxní význam: naděje jedné strany znamená zánik naděje druhé.

Na Hong-jin o tomto přístupu říká, že chtěl dát divákovi možnost rozhodnout se sám a odejít s otázkou „Jak se k tomu filmu vlastně cítím?“. Odmítá jednoznačné odpovědi a nechává interpretaci otevřenou.

Shrnutí přístupu Na Hong-jina

Na Hong-jin v rozhovorech o Hope opakovaně zdůrazňuje několik klíčových principů. Chtěl film, který má „handmade quality“ – ručně dělanou kvalitu, kde co nejvíce akce vzniká před kamerou na skutečných lokacích a CGI se přidává až dodatečně, aby se fyzická akce a digitální prvky navzájem podporovaly.

Hlavní důraz kladl na rychlost a neustálé tempo. „Když jsme točili, to bylo to hlavní, na co jsme se soustředili. Opravdu jsme chtěli udržet tohle tempo, ten pocit rychlosti, a aby to přetrvávalo po celou délku filmu,“ říká. Příšery záměrně nejsou pomalé jako v mnoha blockbusterech – rychlost byla pro něj klíčová, aby se vymykaly tradičnímu pojetí.

Snímal převážně za denního světla, protože temné scény s příšerami už dělal a chtěl něco svěžího. Kameru s Hong Kyung-pyo stavěl tak, aby se měnil pohyb subjektu v prostoru a aby divák cítil, že je „přímo uprostřed filmu“ prostřednictvím zvuku a obrazu. Lidi zobrazoval záměrně jednoduše a plochě – jako skupinu živých bytostí s chybami – proti masivní krajině, aby vynikla jejich malost.

Chtěl také experimentovat s divákem: neustále ho nechat tápat, jestli se v dané chvíli může smát, nebo se má bát. Preferuje vnitřní, podvědomě vstřebané věci před nucenou dokonalostí a predikovatelnými rozhodnutími.

Proč režie působí odlišně a proč jsou záběry vtahující

Díky tomuto přístupu se Hope liší od leštěných hollywoodských blockbusterů. Kamera (Hong Kyung-pyo) se pohybuje plynule a s nestoudnou grácií, často v dlouhých sledovacích záběrech z úrovně postav. Vytváří tak téměř sarkastický klid uprostřed chaosu. Akce je souvislá, fyzická a rytmická – kamera se stává účastníkem děje, ne pouhým pozorovatelem spektáklu. Výsledek je hybrid precizního filmařství a nezkrotného žánrového chaosu, který i přes výhrady k efektům a délce zůstává hypnotický.

Film je polarizující, ale pro diváka, který ocení režisérský rukopis, je to silný a nezapomenutelný zážitek.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Spider-Man z Brusu nový den, 2026. Kritická syntéza Spider-Man Brand New Day, režie Destin Daniel Cretton, premiéra 31. července 2026, je čtvrtý samostatný film Toma Hollanda v roli Petra Parkera. Odehrává se čtyři roky po událostech Bezdomova. Svět na Petra zapomněl, on žije v izolaci a věnuje se Spider-Manovi na plný úvazek.

Tlak, samota a nové hrozby v něm spouštějí změny, které nemusí mít pod kontrolou. Na Rotten Tomatoes je hodnocením kolem 89 až 91%. Stovky recenzí. Koncenzus. Spektakulární akční scény propojené se zralými emocionálními linkami a holendovým procíteným výkonem. Slibný reset, který naznačuje, že Spider-Man na plátně ještě dlouho vydrží. Divácké skóre je ovšem vyšší, kolem 97 až 98% na RT.

Co kritici oceňují? Nejčastěji se chválí posun k dospělejšímu, uzeměnějšímu Petrovi. Po multiverzálním spektáklu Bezdomova se film vrací k uliční úrovni a k tomu, co dělá Spidermana výjimečným. K lidskosti, empatii a napětí mezi soukromým životem a hrdinstvím. San Francisco Chronicle film přirovnává k říši útočí. Má zralou melancholii, zatímco bezdomova měl G-Wiz thrilly původních hvězdných válek. The Playlist zdůraznuje,

že film je temný, uzemněný a nečekaně dojemný a že nachází srdce a duši Petra Parkera. Polygon mluví o zralejším Spider-manovi s chytřejším vyprávěním a uspokojivějším payoffem. Hollywood Reporter ocenuje introspektivní směr a holendovo zranitelné podání. Kretonova režie je chválena za energii a kinetiku. Někteří ji srovnávají s Raimiho érou. Která jsou většinou dobře integrovaná. Výhrady.

Hlavní kritika se týká přeplněnosti. Variety, Owen Gleiberman, film označuje za mature, ale arduous. Místy zábavný, ale také příliš dlouhý, epizodický a snažící se příliš, méně emocionálně vtahující než předchozí díly. New York Times a další upozornují, že kvůli izolaci od Neda a MJ chybí lehkost a chemie předchozích filmů. Někteří vytýkají, že se příliš staví na budoucí pokračování,

vedlejší linie se ztrácejí a tempo ve druhé polovině kolísá. Film je messy but largely successful, Washington Post. Úspěšný pokus připomenout, co dělá Spider-mana výjimečným, ale s přeplněným dějem. Celkové vyznění Kritici se shodují, že jde o solidní a v mnoha ohledech potřebný reset. Po velkolepém bezdomova se vrací k tomu, že největší bitva Spider-Mana není o záchraně vesmíru,

ale o rovnováze mezi lidskostí a superhrdinstvím. Holland podává jeden ze svých nejsilnějších výkonů, akce je na vysoké úrovni a emocionální jádro, samota, odpovědnost, růst, funguje. Zároveň je film přetížený, méně zábavný než nejlepší díly série a místy se ztrácí ve službě budoucnosti MCU. Pro fanoušky Hollanda a těch, kteří ocení zralejší tón, je to silný a zapamatovatelný díl.

Pro ty, kteří chtějí lehkost a čistotu, homecoming nebo spektákl bezdomova může působit přetíženě. V kontextu nedávných MCU filmů patří k těm lepším. Ne revoluce, ale slibný krok s právným směrem.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe